Historie knihovny

Index

16. – 17. století

Zprávy o dalším vývoji knihovny jsou dosti skoupé. Opati 16. a 17. století věnovali značnou péči nákupům mnohdy celých souborů starších knih i aktuální dobové literatury, mnohé starší knihy z majetku kláštera dávali opatřit novými vazbami, často zdobenými klášterním znakem a monogramem příslušného opata. V klášteře v tomto období, náležícím již převážně tiskům, stále ještě vznikaly rukopisné knihy, mezi nimiž vyniká řada dodnes dochovaných klášterních análů (letopisů), jejichž první svazek tehdejší převor Wenzel Schilling dokončil r. 1621. Zvýšená pozornost byla věnována i ochraně, třídění a knihovnickému zpracování (katalogizaci) knih – nejstarší dochovaný katalog knihovny založil tehdejší knihovník Hermann Schlager r. 1639; v době válečného ohrožení za Třicetileté války měla být nejcennější část knihovny po několik let evakuována v bezpečí premonstrátského kláštera Wilten. Nejpozději v průběhu 1. čtvrtiny 17. století začaly být knihy v klášterní knihovně ukládány do knihovních skříní či regálů, a to ve stoje; ochranné kování, jež v důsledku nového způsobu ukládání ztratilo svůj původní smysl a bylo spíše na obtíž, bylo z naprosté většiny nejstarších svazků odstraněno.

knihovna tepelska vazbaStará Sigismundova knihovna svému účelu sloužila snad až do raně barokní přestavby kláštera realizované opatem Raymundem Wilfertem I. (1658-70) po ničivém požáru objektu dne 19.  4. 1659. Stavitel Domenico Pinchetti měl dle smlouvy o provedení prací z r. 1666 vybudovat mj. dvě dlážděné klenuté místnosti, z nichž dolní bude sloužit jako sakristie a horní, přístupná po zvláštním schodišti vedoucím z konventního ambitu, jako knihovna. Pinchettiho knihovna tedy odpovídá pozdější oratoři, prostoře v patře západního křídla konventu nad sakristií, těsně přiléhající ke klášternímu chrámu. Již za Raymundova nástupce Friedricha Uhla (1670-82) byl klášter dne 12. 3. 1677 postižen dalším rozsáhlým požárem, při němž se z jádra kláštera kromě lékárny v poslední chvíli podařilo zachránit právě knihovnu. Po požáru následovala nejprve série oprav, za opata Raymunda Wilferta II. (1688-1724) a jeho nástupce Raymunda Schimanovského (1724-41) pak celková přestavba klášterního komplexu realizovaná Johannem Wolfgangem Braunbockem podle projektu Christopha Dientzenhofera. V rámci této přestavby byla nad barokní kapitulní síní zřízena nová, štukaturami zdobená „velká knihovna“ (pozdější Filosofický sál) a vedle ní nad malým (zimním) refektářem menší místnost zvaná musaeum (pozdější Teologický sál); původní pinchetiovská knihovna byla proměněna v oratoř. Do nové prostory se konventní knihovna přestěhovala někdy po r. 1704. Patrně tehdy byla realizována jednotná úprava hřbetů vazeb, které byly přelepeny pruhy světlé usně, papíru či pergamenu nebo přetřeny bílou olejovou barvou a nově popsány tituly a signaturami.