Vita fratris Hroznatae

Předmluva

Vita fratris Hroznatae - Život bratra Hroznaty - je dílem neznámého tepelského premonstráta. Ze dvou věnování, která následují po vlastním textu, je patrno, že psal z příkazu opata Benedikta a dokončil svou práci v době, kdy tento opat už abdikoval, ale ještě žil, a vládl už opat Oldřich, tj. kolem r. 1259. Od Hroznatovy smrti 14. července 1217 uplynulo už čtyřicet let. Literární forma spisu nasvědčuje tomu, že byl pořízen mj. s cílem připravit Hroznatovu kanonizaci. Autor se ovšem nezabýval minulostí s kritickým smyslem historika 19. nebo 20. století. Zachované listinné dokumenty mnohé jeho údaje potvrzují a doplňují, některé však poněkud zpochybňují. V podstatě však podává věrohodný obraz Hroznatova životního směřování.

Nejstarší rukopis Vita fratris Hroznatae se zachoval v tepelském klášteře na patnácti pergamenových listech osmerkové velikosti. Chotěšovský rukopis z r. 1517 se od tepelského liší velmi málo, je zřejmě jeho opisem. Roudnický rukopis z r. 1580 je značně odlišný stylisticky, obsah je však týž.

Latinský text tepelského rukopisu s paralelním českým překladem Josefa Truhláře byl vydán v Pramenech dějin českých 1, str. 369 - 383, Praha 1873. Zde publikujeme bez jakékoliv změny (i s ponecháním tehdejšího pravopisu) překlad strahovského premonstráta Arnošta Vovsa, který vydal r. 1930 Ladislav Kuncíř v Praze s předmluvou Josefa Dostála a s doslovem Antonína Stříže v edici Boží bojovníci (Život blahoslaveného Hroznaty, zakladatele klášterů v Teplé a v Chotěšově a patrona země České).

Kéž vzor a přímluva blahoslaveného Hroznaty nám pomáhají, abychom se ve všech životních situacích podobně jako on orientovali podle evangelia, kéž spolu s ostatními svatými ochránci země České oroduje za svou i naši vlast.

Hroznata František Janoušek O. Praem
(z publikace "Život blahoslaveného Hroznaty", ARCA JIMFA v Třebíči, 1993; zkráceno)

Digitálizovaný rukopis Vita fratris Hroznatae naleznete na: www.manuscriptorium.com

ŽIVOT BRATRA HROZNATY,

zakladatele klášterů v Teplé a v Chotěšově

(z latiny přeložil Arnošt Voves O. Praem)

Abychom lesk vzácného drahého kamene lidem na odiv vystavili a nejen k osvícení, ale i za příklad bojovníků Božích, kteří v domě Hospodinově kráčejí v souladu, světlo na svícen povýšili, líbezná vůně ctnosti převelebného otce Hroznaty, jehož památka požehnána jest, slavného zakladatele klášterů tepelského a chotěšovského, dýchajíc zázračně až i k cizím národům, nedostatečnost mou povzbudila, abych na Boží pomoc spoléhaje, o znamenitém jeho obcování a záslužném životě a o palmě mučednické, s níž šťastně k Pánu se odebral, třeba prostým slohem, k poučení přítomných a pro paměť budoucích vyložil, prose čtenáře za shovívavost pro dílo nedokonalé.

O rodu a ctnostech blaženého Hroznaty

Když král Přemysl, příjmím též Otokar, šťastně spravoval české království, mezi jinými velmoži království Hroznata, vzešed z proslulého rodu knížecího, na královském dvoře první místo po královské vznešenosti zaujímal. Vyvýšenost rodu zdobil ctnostmi a počestnými mravy, nad druhé se skvěl moudrostí a urozeností, velmi jsa ode všech ctěn. A jsa nadán hojným jměním a vědomostmi, moudře a štědře statky svými mírnil nedostatek bližních a chudých. Bylť přívětivým těšitelem zarmoucených, otcem sirotků, podporovatelem strádajících, a pod pláštěm rytířským skrýval řeholníka; dávaje Bohu, což Božího jest, náboženstvím, králi, což královo jest, věrností a poslušností, a každému, což jeho jest, zřízenou laskavostí.

Od útlého mládí se oddávaje bázni a lásce Boží, konečně dospěl let jinošských, a pojal choť z rodu vznešeného, s níž několik let prožil, naděje se potomstva, až konečně z milosti Boží přijal z lůna choti synáčka krásného vzezření. A tak vida touhu splněnu, doufal, že má dědice svých statků. Leč neurčil tak Kristus, jenž sám chtěl býti dědicem Hroznatovým; což se i stalo, jak z následujícího jasně vysvitne. Neboť synáček onen nedlouhého času doživ, zemřel.

Matka pak, jež ho měla jedináčka, zbavena jsouc útěchy svého jednorozence, plačíc a naříkajíc nad smrtí dítěte, sama v pokoji Kristově odpočinula.

Hroznata, muž ducha statečného a pevného, brzy přestal oplakávati a želeti smrti ženy a syna, a vrhnuv své myšlení na Pána, moudře přemýšlel, jak by s velikými statky, od Boha mu svěřenými, rozumně naložil, aby oku Božímu se to líbilo. Když o tom bedlivě uvažoval, připadl v mysli na slovo apoštola: „Rozvázán-li jsi od ženy, nevyhledávej jiné ženy.' A tak utvrzen v předsevzetí čistoty, připomínal si v srdci vratkost světa a krátkost lidského života.

A záhy změniv se v muže dokonalého, až do kořínků srdce se zhostil veškeré naděje, kterou skládal do světa, a netoužil více po ženě, po dětech tělesných, po hodnostech, po pokladech světa, ale hleděl, jak by Bohu jedinému se zalíbil. Z onoho stádce si přál býti, k němuž Pán v Evangeliu takto hovoří: „Neboj se stádce maličké, neboť zalíbilo se Otci vašemu dáti vám království." A protože milost Ducha Svatého nezná zdlouhavých odkladů, co z vnuknutí Páně v srdci počal, to s pomocí jeho bez bázně v skutek uvedl.

O přijetí kříže a cestě do Říma

Jako býval šťastný Hroznata nevyrovnatelně bedlivý v řízení věcí časných, tak nyní, když pravice Nejvyššího ho změnila, nad očekávání lidské stal se Bohu oddaným. Uvažoval pravdu slov Evangelia řkoucího: „Neodřekne-li se kdo všeho, co má, nemůže býti mým učedníkem" a jinde: „Nevezme-li kdo kříže svého a nenásleduje mne, není mne hoden." Protož označiv se znamením kříže Páně, práhl po tom v srdci, aby z lásky k umučení Páně se odebral do Svaté země Jerusalema, vyplňuje skutkem slova žalmisty řkoucího: „Prospívá mi, přidržeti se Boha a vložiti na Pána Boha naději svou." V této vytrvalé převeliké lásce, kteráž Bůh jest, pevně setrvával a nastřádav peněz, s družinou opustil půdu drahé rodné vlasti a dal se na předsevzatou cestu. Než připutovav k břehu mořskému, s úzkostí patřil na sirost oceánu, bouření vln, nesnadnou přeplavbu, a ustrašeně přemýšlel, co zbývá činiti.

Konečně přemožen jsa malomyslností a ohromen hrůzou, která i hrdinu by byla zachvátila, abych tak řekl „moře viděl a utekl". Než jsa vědom slibu své pouti, který ze svobodné vůle byl učinil, a věda, že kdo uchopil rádlo a ohlíží se nazpět, není způsobilý pro království Boží, rozhodl se jíti do Říma, žíznivým srdcem touže navštíviti prahy apoštolské a pokorně vyslechnouti radu nejvyššího biskupa o jakosti stavu a předsevzetí svého. I odešel spěšně odtud, a předcházen andělem míru, brzo a čile dorazil do věčného města. Tam s poctami přijat byl od papeže Celestina, jenž toho času loď Církve svaté v rozčeřených vlnách světa řídil. I vyložil mu účel příchodu svého a přijal vážnou radu papežovu, a útěchou byl posilněn, když jeho Svatost mu pravila: „Nikterak nepřestupuje slibu svého ten, kdo vyplnění jeho poodkládá s povolením Stolice papežské; aniž bude pokládán za rušitele slibu ten, kdo dočasnou úsluhu zamění za věčnou službu Boží. Protož, byť bylo každému volno činiti sliby, přece po učinění slibu jest nezbytné vyplnění jeho, tak že pod ztrátou vlastní spásy nesmí nikdo odstoupiti od slibu svého, leč na moudré sproštění se strany představeného. Protože se nám to jeví záhodno, ustanovujeme, že v tomto případě nahražení slibu jest lepší a příjemnější Bohu, než putování. Protož z plnosti své moci zbavujeme tě slibu putování do Jerusalema s tou podmínkou, synu nejmilejší, že k poctě přeslavné Panny, Matky Kristovy, založíš klášter, v němž zachovávána bude řehole řádu Premonstrátského, a nadáš jej bohatě, aby byl obzvláštním útočištěm přemnohých vybraných hlasatelů chvály Boží a zdrojem služeb, vítaných těm, kteří truchlí a pokání činí za hříchy."

Hroznata, muž vzácný, jarým a pevným duchem vyslechl dychtivě apoštolská slova, pronesená s úsudkem na výsost zralým. Vrhl se papeži k nohám a slzami líce smáčel, vzdávaje zbožně a pokorně dík za útěchu, kterou nepokojný duch jeho z přívětivé otcovské odpovědi přijal, a za utišení svědomí. I uchytil se tím horlivěji spasitelné rady sobě dané, čím větší byla možnost a naděje jeho, že ji vyplní, obzvláště když toho času urozeností a statky nad všechny Čechy vynikal. Dal tedy dary nejvyššímu knězi a štědře obdaroval pány kardinály a přijav požehnání, odputoval z Říma a potěšen spasitelnou záměnou slibu, radostně a vesele se ubíral do Čech.

O založení klášterů tepelského a chotěšovského

Po šťastné cestě přišel do Čech, do žádoucí své rodné vlasti, a popřáv maličko pokoje tělu, unavenému obtížemi cesty, jal se hledati příjemné a vhodné místo, na němž by položeny byly první základy kláštera k chvále Boží a k poctě přeslavné Panny. A našed místo, na němž nyní se vypíná vysoký klášter, vrhl se na zem, volaje: „Ty, jenž z Panny ráčil ses naroditi, připrav tuto stánek, k službě své způsobilý." A vstav od modlitby, chopil motyku a vykopal v zemi důl a několik košů hlíny ze základu první na ramenou vynesl. Jméno ustanovil Teplá, podle nedalekého města, které lidé obecně nazývali „Teplou". Založen pak jest klášter na nejlepším místě, neboť poloha jeho jest poněkud vyvýšena, s jedné strany ověnčena lesy a lukami, zevšad okrášlena rozmanitým kvítím, uprostřed pak teče voda půdu zvlažující a hojně ryb poskytující, pohánějící kola mlýnská, místo k lidskému obývání příhodné a zdravé, k řeholnímu životu nadmíru způsobilé; místo, pravím, oplývající milostí Boží, kdež bojovníci Páně stávají se z dobrých lepšími a z lepších nejlepšími, prospívajíce ctnostmi k dokonalosti, jak výsledky ukazují nad světlo jasněji. Neboť za vzrůstu řádu, jakkoliv mladá jest tato sazenice, přec mezi druhými kláštery téhož řádu výstavností, statky a užitky s pomocí Boží zdárně prospívá a mohutní; ať nic nedím o chrámu svaté Panny Marie, Matky Kristovy, patronky jeho, jenž podivuhodnou a vznešenou výstavností se vypíná do výše, obehnán pevnými a vysokými zdmi a podepřen o vysoké sloupy pevné a krásné. Uvnitř pak se skví ozdobami a vyniká libozvučnými zvony, tak že se obecně mluví, že v celém okolí nic znamenitějšího nebylo, ani nebude. Než chrám ten sám sebou Stvořiteli všech věcí se líbiti nemohl; proto aby ještě více a důstojněji se skvěl, opatřen byl a ozdoben značným počtem chvalořečníků, chvály Bohu v žalmech pějících, a příslušným množstvím služebníků v řádu premonstrátském podle řehole sv. Augustina chvalně žijících.

Ejhle bratří, kteří sluch nastražen máte ke knize a srdce vzhůru k Bohu, které Matka milosrdenství vyvolila za sluhy, či spíše za syny, poslyšte mne pozorně a chvalte jednohlasně Přímluvkyni svou. Neboť když chrám v Teplé od ctihodného otce, blahé paměti pana Jana, biskupa chrámu pražského, v měsíci srpnu svěcen byl, stalo se znamení od Boha na nebi, nám podivuhodné a pro potomky památné. Nad chrámem Matky Kristovy totiž pevně stanula přejasná hvězda, kterou s podivem pozorovali všichni přítomní; a to zvláště v době, kdy bývá slunce nejpalčivější a vzduch nejjasnější. Hvězda ta dlouho vydávala paprsky světla svého, netoliko do ukončení obřadu posvěcení chrámu, nýbrž i po posvěcení celý den zůstala viditelná lidem, až konečně následující noci světlem svých paprsků se spojila s ostatními hvězdami.

Nuže, bratří, co jiného hvězda ta znamenala, jak věříme, než-li milost Boží, která na přímluvu Rodičky Boží nás předchází a následuje? Také skrze hvězdu tuto poznati můžeme Matku Páně, jež sluhy své, v hořkosti tohoto moře zápasící, na cestu pokoje řídí a do přístavu přivádí. Zvláště vás, sluhy své, kteří v klášteře tepelském, kde ona hvězda se objevila, v kázni řeholní duchovní boj vedete. Protož setrvejte statečně v boji a obdržíte království věčné.

V téže době založil klášter chotěšovský ke cti sv. Václava, vévody, mučedníka a patrona českého, a nadal jej bohatě a ozdobil potřebnými věcmi a ustanovil sbor paní, kteréž by pod toutéž řeholí sloužily v něm Pánu. V tom klášteře mnoho let žila také paní Vojslava, vlastní Hroznatova sestra, která po smrti svého muže, náčelníka města Krakova, zachovávala čistotu vdovskou, vedouc svatý život a nosíc přiměřený šat, jímž se takové vdovy odívaly; zastávala ve sboru sester hodnost chranitelky neb patronky po mnoho let. Konečně zesnula pokojně v Kristu. Tělo její tamže uprostřed kláštera s poctou jest pohřbeno.

O druhé cestě do Říma a přijetí roucha řeholního

Kláštery svrchu jmenované vystavěv a nadav statky, opět se navrátil do Říma. Vyžádav si slyšení nejvyššího biskupa, vyložil mu uctivě, kterak vzpomenuté kláštery vystavěl a zaopatřil, a prosil pokorně, aby přijaty byly se vším příslušenstvím do zvláštní ochrany Stolce apoštolského. Také žádal, aby obvyklou milostí Stolce apoštolského povoleno bylo budoucím opatům onoho kláštera nositi infuli biskupskou. Papež vida důvěru žadatele a stálost jeho, a uvažuje horlivou nábožnost jeho a velikou štědrost, osvědčenou založením dvou klášterů, žádosti vyhověl, přijav vše ve zvláštní ochranu Stolce apoštolského. A obdařil klášter tepelský znamenitými výsadami apoštolskými, aby nade všechny kláštery téhož řádu v Čechách vynikal, a pochválil mravy a píli našeho bojovníka.

Statečný Hroznata, vida se tak velikou přízní od Stolce apoštolského poctěn, chtěl se Bohu odsloužiti, a nejen z části, ale celý před tváří Boží v oběť se vydati; proto nerozmýšleje se dlouho, vyžádal si z ruky papežovy oděv řádu premonstrátského a tamtéž jej přijal.

Šatem řeholním tedy oděn a potěšen požehnáním Stolce apoštolského, objal a zlíbal nohy papežovy a děkoval za všechna dobrodiní, a rozžehnav se, vyšel ke svým přátelům, z rytíře bratrem řeholním učiněn. Rytířové jej očekávali před vraty a s těžkou myslí dívali se na změněný šat pánův, a užasnuvše nad náhlou změnou jeho, dali se do pláče a hořekování. Jednohlasně naříkali: „Proč nás opouštíš, otče, proč nám života odnímáš? Budeme-liž moci žíti, zbaveni jediné po Bohu útěchy? Jistě lépe by bylo, bychom v rodné vlasti mečem zhynuli, než abychom v cizině ochránce byli zbaveni. Proč jsi nás z domova rodného vyvedl a sirotky zanechal?"

Než on mezi naříkajícími šat i tvář anděla maje, obrátil se k nim, řka: „Ustaňte prolévati potoky slz. Což změna ta nepochází od vůle Boží? Vždyť psáno jest: Beze mne nic nemůžete učiniti. Proto raději Pána v jeho dílech zvelebujte, jenž volá stejně, co není, i co jest."

Za takového hovoru došli do hospody, kdež bytovali. Tam všem, kdož laskavosti bratra Hroznaty zakusiti chtěli, dána hojnost jídla a pití tak, že pověst o jeho pohostinství co den se množila.

Sluha Boží u krále Přemysla

Když všechno se dobře zdařilo, vrátil se nový borec Církve bojující a přišel domů. Jak se octl v Čechách, vyzvídal, v kterém kraji země se zdržuje slavný král Přemysl. I odebral se k němu a předstoupil v novém oděvu před něho. Přirozeně přívětivý král Přemysl povstal se stolce svého a bratra Hroznatu políbil, a posadiv jej po pravici, bedlivě se vyptával o pověsti a způsobu jeho obrácení. Bratr Hroznata hovořil o tom i o onom, až posléze klekl před králem a milost královskou žádal, aby to, co z vnuknutí Božího pod záštitou Stolice apoštolské zaslíbil a vykonal, moc královská ráčila schváliti a výsadami utvrditi.

Povstali i všichni přítomní bohatýři království, a vrhnuvše se s bratrem Hroznatou k nohám královské výsosti, za něho prosili, volajíce, že nábožný král jistě učiní, co radí nábožnost a co velí počestnost. Dobrotivý král vyhověl žádosti jejich a přijav všecky statky nábožných míst svrchu jmenovaných pod svou ochranu, potvrdil je výsadami své výsosti. Velebili tedy všichni slušným díkůčiněním královskou štědrost, a bratra Hroznatu srdečně chválili, oslavujíce jednohlasně Boha, původce všeho dobrého, který sluhy své na zemi podivuhodně oslavuje a na nebi slavně korunuje.

Muž Bohu oddaný, bratr Hroznata raduje se, že vyplněno přání jeho a že milost královská mu tak vyšla vstříc, vzal odpuštění a odešel, jsa provázen velmoži královskými až k místu, kde naň čekala tlupa jeho jezdců. I přáli mu všeho dobrého. On jim na tisíckrát poděkoval, vsedl na kůň a dal se na cestu. Když maličko popojel, vztáhl ruce k nebi, chvále milostivost Spasitelovu, jenž ve všem jeho konání ráčil mu milosrdně přispívati, a dlouho v slzách prosil, aby Bůh, jenž dílo dobré začal, ráčil je také dokonati. Tak dojel až na statky otcovské. Příbuzní a přátelé jej přivítali a obdivovali se jeho rouchu, a všichni plakali radostí, že se zdráv navrátil. Podobně i v klášteře Teplé ho s radostí přijali. I poslušen byl v klášteře Boha a podle poslušnosti řeholní i představeného.

Zkoušky v řeholi

Kromě těchto a jiných skutků bohulibých, jež konal, anať nezná překážek a mezí milost Ducha Svatého, od opata tepelského Jana mocí svaté poslušnosti ustanoven byl proboštem řečených klášterů a správcem. On jen nerad a se zdráháním přijal ty úřady a zastával je vzorně, svou příkladnou pokorou, ochotnou poslušností, houževnatou trpělivostí ukazuje se všem, kdož ho pozorovali, podivuhodným a nezměnitelným.

Ale že nepřítel pokolení lidského, který dobrým skutkům závidí, nesvornost rozsévá, učiněna Hroznatovi křivda i potupa od zmíněného opata. On však pronásledování odrážel štítem trpělivosti, a než by se byl prohřešil nějak proti poslušnosti, raději na nějaký čas z kláštera odešel, podržev nicméně roucho a neuchyluje se od kázně řeholní, až konečně svévolnost opatova ustoupiti musila domluvám přátel a nátlaku mocných příbuzných; poté s poctou povolán jest zpět do kláštera, jsa od bratří vítán jásavým zpěvem: „Přišel jsi, vytoužený."

Zázraky v životě Hroznatově

Obraťme se konečně k vypsání vítězství, běhu života a konce tohoto statečného vojína a spolu zázraků, jež Bůh v životě a smrti skrze něho slavně učiniti ráčil, abychom u vypravování nic neopominuli, čím bychom velikost Boží oslavili a zásluhy vyvolence jeho Hroznaty podle zásluhy vyvýšili.

Sama paní Vojslava, o které svrchu jsme mluvili, za života svého vyprávěla a mnozí věrohodní lidé slyšeli a tvrdili věci, o kterých věrně tuto vypravujeme. Napřed tedy o narození jeho z matky, jelikož před časem a téměř mrtev přišel na tento svět. Když matka jeho, hrozíc se mrtvého plodu, žádala, pokud jí síly mdlé stačily, aby jej co nejrychleji s očí jejích odnesli a pochovali, vzala bába, která rodičce urozené posluhovala, mrtvého hocha na ruce a k paní své opět a opět volala: „Vezmi, paní, nemluvně do rukou a obětuj blahoslavené Marii, Matce Kristově, skrze jejíž Plod osvícen a obživen jest svět." Když žena, plná víry, toto a podobné paní své několikrát opakovala, vzala tato konečně, horlivostí žadatelky přinucena, s hrůzou mrtvé tělo chlapcovo do rukou, a pokleknuvši, s pláčem oči a ruce k nebi zdvihla a oddaným srdcem se modlila: „Pane Ježíši Kriste, jenž jsi pro spasení pokolení lidského z panny se naroditi a umříti ráčil, abys světu k věčné smrti odsouzenému život dal, dej, prosím, život tomuto mrtvému nemluvněti ke cti a slávě panenské Matky své, které je obětuji, a ke cti velebnosti tvé, jenž blahoslaven jsi na věky." Divná věc a velebení hodná sláva Boží! Neboť po těchto slovech tělo, nedávno ještě chladné a ztuhlé, stalo se teplým a měkkým; a oživený od Boha chlapec otevřel oči, a jako každé nemluvňátko pláčem se ozval. Matka, uslyševši hlas dítěte, podivila se a potěšila tou měrou, že podavši chlapce bábě, padla na zemi plačíc a vzdychajíc a pokorně Bohu děkovala a blahoslavila Matku milosrdenství důstojnými chvalořečmi, že neopouští těch, kteří v ni doufají — jejíž Syn dává život i zmrtvýchvstání.

Také o jiném velkém zázraku chceme tuto vypravovati. Zbožnost nabádá uznati jej a pravdivost pudí pevně v něj uvěřiti. Když totiž jednou matka Hroznatova jela s dcerou Vojslavou vozem, držíc synka na klíně, dala jej Vojslavě podržeti, a nepozorná dívka nechala ho spadnouti s vozu, i přišlo útlé dítě pod kola, ale řízením Božím pachole neporušeno vyvázlo; začež vzdána chvála Kristu osvoboditeli.

Mezi jinými podivnými a zázračnými příběhy stalo se i toto: Do Krakova, kde svatý mučedník a biskup Stanislav vzácnými zázraky za našich časů září, vdala se sestra Hroznatova za náčelníka města. Tam odebral se za sestrou Hroznata, jinoch již nadějný, a pohrávaje si se souvěkými hochy na řece Visle, uchvácen jest vlnami, a zůstal pod vodou jako utonulý od hodiny třetí do soumraku. Konečně dověděla se o tom sestra. Téměř bez sebe, lehce jen oděna, rychle běžela k řece, úzkostí se chvějíc o život bratrův, a když jí ukázáno bylo místo, kde jinoch se potopil, poručila, aby pátrali různými nástroji rybářskými, aby aspoň mrtvola vytažena byla. Ale marno to bylo. I přišli mladíci, kteří uměli plovati. Svlékli šaty a pohroužili se do hlubiny. A ejhle, jeden z nich vytáhl Hroznatu za vlasy z vody a položil na břeh před paní, která se dívala, jak vše se skončí. Jakou radost pocítila sestra, že jediný její bratr jest živ, to ať posoudí ten, komu něco podobného se stalo.

I ptala se, nechavši nářku, kterak po tak dlouhý čas mohl pod vodou žíti? Odpověděl, že se mu zdálo, jako by jakás paní podivuhodné a panenské krásy ruku nad hlavou mu byla držela, pokud byl ve vodě, a nedala vlnám pohltiti ho. A věřil, že to byla Matka milosti, královna milosrdenství, prostřednice mezi Bohem a lidmi. Tož k poctě Panny zpěvy radostné veselosti se rozlehly. A od té chvíle si Hroznata umínil, že blahoslavené Panně, své vysvobodí telce, bude sloužiti, což později splnil, když sebe a všechen svůj statek jí odevzdal.

Když během času Vojslavě zemřel manžel, setrvala ona v stavu vdovském, a jak svrchu naznačeno, na statky bratrovy do Chotěšova se uchýlila, uvažujíc všechno, co mocná milost Boží v bratru Hroznatovi způsobila, a toužíc u něho býti v životě i ve smrti. Když pak v Chotěšově radostně v oděvu vdovském Pánu sloužila, přihodilo se, že bratr její Hroznata těžkou nemocí byv postižen tam ležel, aby se se sestrami potěšil. I stala se věc divná, zázračná, předpověď věcí příštích. On totiž jakoby u vytržení hlasitě zvolal: „Jímají mne, jatého vedou mne nepřátelé." Sestry slovům těmto se divily a odpověděly, že není v žádném zajetí, nýbrž že ve vlastním domě leží, z Boží vůle nemocen. Než stalo se, co duchem prorockým byl řekl.

O jeho mučednické smrti a oslavě

Neboť po krátkém čase uzdraviv se, v den Nanebevstoupení Páně se vyzpovídal a s pravou lítostí bratry pobádal, aby zpívali a se modlili za něho. Oddaně a pokorně se slzami v očích přijal se svatého oltáře Tělo a Krev Páně, tak jsa v zkroušenosti usebrán na mysli, jako by měl již ducha vypustiti. Přijav požehnání opatovo a konventu, odebral se do Hroznětína, aby prohlédl statky klášterní. Než někteří závistníci z kraje Chebského, kteří ho nenáviděli za to, že proti jejich nájezdům statků klášterních mužně bránil, jak se dozvěděli, kde jest, jali jej, do Němec zavlekli, uvrhli do žaláře a hladem, žízní, zimou a různým sužováním mořili, aby na něm peněz vymámili. Ale on snášeje všechno trpělivě pro jméno Páně, zůstával pokojný, a mezi sužováním ustavičně se modlil, aby ho Bůh s palmou mučednickou k sobě povolati ráčil. Opat a bratři kláštera tepelského zbaveni jsouce otce a ochránce svého, s bolestí a pláčem nesmírnou částku peněz sehnali a chtěli ji dáti na jeho vykoupení. Než on dychtě pro nejsladšího Ježíše dáti sladký život, volil raději zemříti, než dáti se vykoupiti se škodou nových štěpů svých. Protož pro Boha zapřísáhl opata a bratry a zakázal, aby na vykoupení života jeho ani jediného denáru nevydávali.

Žádal si umříti a dostati se ke Kristu; proto prosil, aby mu nepřekáželi dojíti mučednictví, a takto zasloužilý vojín pro Krále svého bojuje, smrti šel vstříc. I vešel s palmou mučednickou do nebe, aby kraloval s Kristem na věky.

Na zprávu o smrti přeudatného vojína Kristova a vzhledem k řádu vyznavače Hroznaty, oh, jak veliký žal nastal mezi lidmi, jaký nářek zvláště mezi tepelskými. Synové oplakávali otce, bratři bratra, kláštery svého zakladatele - všichni volali úpějíce: „Ó, bohumilý otče Hroznato, kdož býval tebe pokornější, kdo bedlivější, kdo poslušnější? Zdaliž nesnášel jsi protivenství a pronásledování druhdy od opata Jana, kterého's nám za představeného dosadil? A zdaž jsi pozbyl trpělivosti, snášeje od něho příkoří a pohanění? Kdo to kdy slyšel, kdo viděl něco podobného? Ty, zakladatel a bohatý podporovatel klášterů, dědic, pán a ochránce, tak velký příklad trpělivosti jsi nám zanechal! Blahoslavená duše, která jsi zápas slavného boje až k úplnému vítězství přivedla! Je-li smrt cílem všech věcí, větší lásky jsi nemohl míti, než že jsi život svůj dal za Krista, bratry a přátele. Trpělivostí svou jsi přemohl ducha svého, a mohls i bez prolití krve býti mučedníkem, snášeje mužně protivenství. Ty však, aby nic ti nechybělo, jako dobrý pastýř dal jsi život za ovce své."

Tak i jinak projevovali bolest svého srdce, jedním hlasem volajíce: „Pospěšme přinésti tělo přemilého a přeblahoslaveného otce do lůna matčina!" A dali za tělo jeho mnoho peněz, takže vykoupen byl mrtev ten, jenž za živa vykoupen býti nechtěl.

Vytáhnuvše mrtvé tělo z nečistoty žalářní, prohlíželi pozorně při světle a shledali všechny údy neporušené; oděv měl na sobě řeholní, jaký za živa nosil, v bedrách jsa přepásán.

Tělo položeno na vůz a vezeno s uctivostí do kláštera tepelského. Tam slavně uvítáno a po vykonání obvyklých obřadů pohřebních pohřbeno před hlavním oltářem. I došlo pokoje a uctění věčného. Zdá se nám slušno krátce se zmíniti o zázracích ctihodného tohoto otce, tak jak nám v paměti utkvěly z věrohodného podání našich předchůdců. Téže noci, kdy zemřel Pánem byv povolán, zjevil se služebníku svému, jenž železnými pouty sevřen, v žaláři úpěl, v rouchu tak skvělém, že celý žalář nesmírným světlem se rozzářil; podivil se vězeň jasnosti obličeje pána svého. I řekl muž Boží: „Vstaň rychle a jdi k bratřím mým do Teplé a pověz jim, aby nebyli více starostliví o moje vykoupení, že jsem se již odebral z tohoto života vyznávaje Krista; aby tělo mé přenesli odtud do kláštera a církevně pochovali."

Po těchto a těm podobných slovech muže Božího rozvázána jsou jakoby rukou kouzelnou ihned všechna pouta sluhova; i vstal a řekl pánu svému: „Ejhle, učiním, jak jsi mi přikázal. Než kterak vyjdu ze zavřeného žaláře, když všade jsou stráže, které v noci zdi hlídají?" I řekl on: „Ten, který svatému Petru pout zbavenému vyjíti dal bez pohromy, povede tě cestou pokojnou." To pověděv, ztratil se muž Boží.

Služebník se domníval, že má vidění; i přemýšlel, co by měl činiti. Konečně přišed k sobě, poznamenal se svatým křížem a z převysoké věže se spustil oknem dolů. Té chvíle, jakoby nesen na rukou, bez pohromy vyvázl. Děkoval Bohu, že ho vytrhl z trápení a že ho bez pohromy ochránil. Vysvobozen takto z hrozného vězení, vstal rychle služebník a rozběhnuv se, spěchal do kláštera. Tam vypravoval opatovi a sběhnuvším se bratřím po pořádku vše, co se bylo stalo, a kterak zjevením bratra Hroznaty v žaláři byl zbaven pout.

Ještě jiný znamenitý zázrak učinil muž Boží, když již odpočíval v hrobě. Lampy totiž skleněné, olejem naplněné, které visely mezi hlavním oltářem a jeho hrobkou, spadly na zem, a ačkoliv podlaha byla kameny vyložená, nerozbily se.

Kdyby stručnost slíbeného sepsání nebránila, mohli bychom vypravovati a připomínati přemnoho takových věrohodných věcí, aby se věřilo, že v nebi žije ten, jenž na zemi se skví tolika obdivuhodnými zázraky.

Uctívejmež tedy, bratří, výroční památku tohoto ctihodného otce tak, aby následováním jeho stala se nám stálou. Blahoslavme jeho zásluhy, abychom na tomto světě potřebné pomoci nepozbyli a v budoucím okoušeli věčných radostí, k chvále a slávě Pána našeho Ježíše Krista, jenž s Otcem i s Duchem Svatým žije a kraluje na věky věkův. Amen.

Leben des seligen Hroznata

Gründers der Klöster Tepl und Chotieschau

Digitalized version on www.manuscriptorium.com

1. Prolog

Damit wir den Glanz des kostbaren Steines den Menschen zur Bewunderung hinstellen, und nicht nur zur Erleuchtung, sondern auch zum Vorbild für die Kämpfer Gottes, die im Hause des Herrn in Eintracht einherschreiten, das Licht auf dem Leuchter befestigen; der wonnige Duft der Tugend des ehrwürdigen Vaters Hroznata seligen Angedenkens, des ruhmreichen Gründers der Klöster von Tepl und Chotieschau, der auf wunderbare Weise bis zu fremden Völkern strahlt, hat meine Unzulänglichkeit aufgemuntert, damit ich, mich auf die Hilfe Gottes verlassend, seinen vortrefflichen und verdienstvollen Lebenswandel sowie die Märtyrerpalme, mit der er sich glücklich zum Herrn begab, mit einem wenn auch einfachen Stil zur Belehrung der Gegenwärtigen und zur Erinnerung der Zukünftigen darlege und den Leser um Nachsicht für ein so unvollkommenes Werk bitte.

2. Über die hohe Herkunft und die Tugenden dieses Gründers

Als der König Přemysl, mit dem Beinamen auch Otakar, im Königreich Böhmen glücklich herrschte, nahm Hroznata, aus einem berühmten Fürstengeschlecht stammend, am königlichen Hof nach der Majestät des Königs unter anderen Magnaten des Königreichs, den ersten Platz ein. Die Erhabenheit seines Geschlechtes schmückte er mit Tugenden und ehrenhaften Sitten, überragte andere durch Weisheit und hochgeborene Abstammung und wurde von allen in hohen Ehren gehalten. Er war mit großem Besitz und mit Kenntnissen begabt, weise und freigiebig milderte er mit seinen Gütern das Darben Nächsten und der Armen. Er war ein freundlicher Tröster der Bekümmerten und Unterstützer der Notleidenden, und unter dem Mantel des Ritters verbarg er das Gebot der Religion. Er gab mit Eifer Gott, was Gottes ist, und mit seiner Treue und seinem Gehorsam dem König, was diesem gebührte, sowie jedermann mit Freundlichkeit das, was ihm zustand.

3. Über die Ehe

Seit der zarten Jugend ergab er sich der Gottesfurcht und Liebe zu Gott, und als er schließlich das Jünglingsalter erreichte, heiratete er eine Tochter aus erhabener Familie, mit der er einige Jahre lang lebte, bis ihm schließlich durch Gottes Gnaden aus dem Schoß seiner Gattin ein Sohn von schöner Gestalt geboren ward. Und so sah er seine Sehnsucht erfüllt und hoffte, einen Erben für seine Güter zu haben. Jedoch Christus, der selber Hroznatas Erbe sein wollte, hat es nicht so vorausbestimmt; was auch geschah, wie es sich aus dem Folgenden klar ergeben wird. Denn das Söhnchen lebte nur eine kurze Zeit und starb. Die Mutter jedoch, die ihn als Einzigen hatte, des Trostes ihres Erstgeborenen beraubt, weinte und jammerte über den Tod des Kindes und schlief selbst im Frieden Christi ein.

4. Über das Gelübde der Keuschheit

Hroznata, ein Mann von tapferem und festem Geist, hörte bald auf, den Tod seiner Frau und seines Sohnes zu beweinen und zu beklagen und wandte seine Gedanken an den Herrn und überlegte weise, wie er mit den großen Gütern, die ihm von Gott anvertraut wurden, vernünftig verfahren sollte, damit dies dem Auge Gottes gefallen möge. Als er darüber sorgfältig nachdachte, kam ihm das Wort des Apostels in den Sinn: "Bist du ohne Frau, dann suche keine". Und so im Vorhaben der Keuschheit bekräftigt, erinnerte er sich im Herzen an die Wankelmütigkeit der Welt und an die Kürze des menschlichen Lebens.

Und bald verwandelte er sich zu einem vollkommenen Mann, bis zu den Wurzeln seines Herzens gab er alle Hoffnung auf, die er in die Welt gelegt hatte, und sehnte sich nach keiner Frau und leiblichen Kindern mehr, noch nach Würden und Schätzen der Welt, sondern er sah zu, wie er Gott allein gefallen möchte. Er wünschte, der Herde anzugehören, die der Herr im Evangelium folgendermaßen anspricht: "Fürchte dich nicht, du kleine Herde! Denn euer Vater hat beschlossen, euch das Reich zu geben." Und weil die Gnade des Heiligen Geistes keine langen Aufschübe kennt, hat er, was er aus der Eingabe des Herrn im Herzen begann, mit dessen Hilfe ohne Furcht in die Tat umgesetzt.

5. Über Annahme des Kreuzes und Reise nach Rom

Wie Hroznata einst unvergleichlich sorgfältig bei der Verwaltung der zeitlichen Dinge gewesen war, so wurde er nun, nachdem ihn die Hand des Höchsten verwandelt hatte, über menschliche Erwartung Gott ergeben. Er bedachte die Wahrheit der Worte des Evangeliums, das sagt: "Darum kann keiner von euch mein Jünger sein, wenn er nicht auf seinen ganzen Besitz verzichtet", sowie anderswo: "Wer nicht sein Kreuz auf sich nimmt und mir nachfolgt, ist meiner nicht würdig." Darum bezeichnete er sich mit dem Zeichen des Kreuzes des Herrn, sehnte sich im Herzen danach, sich aus Liebe zur Passion des Herrn ins Heilige Land, nach Jerusalem, zu begeben und so die Worte des Psalmisten, der da sagt: "Gott nahe zu sein ist mein Glück. Ich setze auf Gott, den Herrn, mein Vertrauen " mit Tat zu erfüllen. In dieser beständigen übergroßen Liebe, die Gott ist, harrte er fest aus und nachdem er Geld gesammelt hatte, verließ er mit seinem Gefolge den Boden seiner geliebten Heimat und begab sich auf den vorgenommenen Weg. Jedoch, als er an das Gestade des Meeres kam, sah er mit Angst auf die Weite des Ozeans, auf das Tosen der Wellen, auf die schwierige Überfahrt, und dachte furchtsam nach, was er zu tu hätte.

6. Über den Besuch der Apostelgräber

Endlich, von Kleinmut überwältigt und vor Schrecken gelähmt, der auch einen Helden erfasst hätte - damit ich es so sage: "Er sah das Meer und floh". Jedoch des Gelübdes seiner Wallfahrt eingedenk, das er aus freiem Willen geleistet hatte, und wissend, dass keiner, der seine Hand an den Pflug gelegt hat und nochmals zurückblickt, für das Reich Gottes taugt, beschloss er, nach Rom zu gehen. Er sehnte sich mit gierigem Herzen, die Gräber der Apostel zu besuchen und dort den Rat des höchsten Bischofs über die Beschaffenheit seines Standes und seines Vorhabens zu hören. Und er begab sich geschwind von dannen und dem Friedensengel folgend kam er bald munter in der Ewigen Stadt an. Dort wurde er vom Papst Coelestin in Ehren empfangen, der damals das Schiff der Kirche in den stürmischen Wogen der Welt lenkte. Diesem erzählte er den Grund seiner Ankunft und erhielt einen ernsthaften Rat vom Papst und wurde vom Trost gestärkt, als Seine Heiligkeit gesagt hatte: "Keineswegs übertritt sein Gelübde derjenige, der seine Erfüllung mit der Bewilligung des päpstlichen Stuhls aufschiebt, noch wird derjenige für seines Gelübdes abtrünnig gehalten, der eine zeitweilige Wohltat gegen einen ewigen Dienst an Gott eintauscht. Deswegen, auch wenn jedermann frei steht, ein Gelübde abzulegen, ist er doch nach dem Versprechen des Gelübdes verpflichtet, es zu erfüllen, so dass niemand unter dem Verlust des eigenen Heils von seinem Gelübde abstehen darf, es sei denn, er wäre durch eine weise Freisprechung eines Vorgesetzten davon befreit. Weil es uns geboten erscheint, stellen wir fest, dass in diesem Fall die Ersetzung des Gelübdes besser und Gott angenehmer ist als die Wallfahrt. Deshalb sprechen wir dich aus unserer Machtvollkommenheit von dem Gelübde frei, nach Jerusalem zu wallfahrten, unter der Bedingung, liebster Sohn, dass du zu Ehren der übergebenedeiten Jungfrau, der Mutter Christi, ein Kloster gründest, in dem die Regel des Prämonstratenserordens eingehalten werde, und dass du es reichlich begabest, damit es für viele zu einem Ort für die geeignete Verherrlichung Gottes und den Dienst an ihm werde sowie zu einem besonderen Ort des Trostes für diejenigen, die trauern und Buße für ihre Sünden tun.

7. Über die Geschenke an den Papst und an die Kardinäle sowie über die Rückkehr nach Böhmen

Der berühmte Mann Hroznata hörte eifrig, mit frischem und festem Mut, die apostolischen Worte, die mit höchster Urteilskraft gesprochen wurden. Er fiel dem Papst zu Füßen und benetzte sein Gesicht mit Tränen und stattete ihm fromm und demütig Dank für den Trost ab, den sein unruhiger Geist von der freundlichen väterlichen Antwort empfing, und für die Beruhigung seines Gemüts. Und er nahm um so eifriger den ihm gegebenen heilsamen Rat an, je größer seine Möglichkeit und Hoffnung war, dass er ihn zu erfüllen vermochte, zumal er zu jener Zeit durch hohe Abstammung und Besitz alle Tschechen übertraf. Er gab also Geschenke dem obersten Priester und beschenkte freigiebig auch die Herren Kardinäle und empfing den Segen, verließ Rom und durch die heilsame Veränderung seines Gelübdes erfreut, begab er sich frohgemut nach Böhmen.

8. Über die Gründung des Klosters Tepl

Nach einer glücklichen Reise kam er nach Böhmen, in seine liebe Heimat, vergönnte dem von der Reise ermüdeten Körper ein wenig Ruhe und begann nach einer geeigneten und angenehmen Stelle zu suchen, wo man den ersten Grundstein eines Klosters zum Lobe Gottes und der glorreichen Jungfrau legen könnte. Und nachdem er die Stelle gefunden hatte, wo heute das hohe Kloster emporragt, fiel er zu Boden und sagte: "Du, der Du geruhtest von der Jungfrau geboren zu werden, bereite hier eine Stätte vor, die zum Dienst an Dir geeignet sein wird." Und er erhob sich vom Gebet, griff nach einer Spitzhacke, grub in die Erde und trug als erster einige Körbe mit Erde auf seinen Schultern weg. Er setzte den Namen "Tepl" fest, nach der unweit gelegenen Stadt, die die Bewohner allgemein als "Tepl" bezeichneten. Uns so ist das Kloster an dem besten Ort gegründet, denn seine Lage ist ein wenig erhaben, auf einer Seite mit Wäldern und Wiesen umsäumt, auf allen anderen von verschiedenen Blumen geschmückt, inmitten fließt ein Wasser, das die Landschaft befeuchtet und viele Fische bietet, Mühlräder antreibt, ein zum menschlichen Wohnen geeigneter und gesunder Ort, zum Ordensleben überaus geeignet; ich sage, ein Ort voll von Gottes Gnaden, wo die Streiter Gottes aus guten bessere und aus besseren die besten werden, in Tugenden zur Vollkommenheit voranschreiten, wie die Ergebnisse klarer als das Licht zeigen. Denn beim Wachsen des Ordens, wie jung auch diese Pflanze ist, gedeiht sie doch und wird größer unter den anderen Klöstern dieses Ordens durch bauliche Schönheit, Güter und Einkünfte mit Gnade Gottes vortrefflich, und da spreche ich nicht über die Kirche der Mutter Gottes, seiner Schutzheiligen, die mit wunderbarer Schönheit in die Höhe ragt, mit festen und hohen Mauern umgeben ist und sich auf feste und schöne Säulen stützt. Drinnen prunkt sie dann mit Verzierungen und zeichnet sich durch wohltönende Glocken aus, so dass man allgemein sagt, dass es in der ganzen Umgebung nichts Vortrefflicheres gab noch jemals geben wird. Jedoch die Kirche hätte von sich selbst dem Schöpfer aller Dinge nicht gefallen können; deshalb wurde sie, damit sie noch mehr und würdiger prunken könnte, mit einer stattlichen Anzahl von Lobsprechenden versehen, die das Lob Gottes in Psalmen singen, sowie mit einer entsprechenden Anzahl von Dienern im Prämonstratenserorden, die nach der Regel des heiligen Augustin lobwürdig leben.

9. Über die Einweihung des Klosters

Eya, Brüder, die ihr eure Ohren auf das Buch gerichtet habt und das Herz hoch zu Gott, ihr, die ihr von der Mutter der Barmherzigkeit zu Dienern oder vielmehr zu Söhnen gewählt wurdet, hört nun aufmerksam und lobt einstimmig euere Fürsprecherin. Denn als die Kirche zu Tepl vom würdigen Vater, dem seligen Herrn Johannes, Bischof der Prager Kirche, im Monat August geweiht wurde, geschah von Gott ein Zeichen am Himmel, für uns wunderbar und für unsere Nachkommen erinnerungswürdig. Über der Kirche der Mutter Christi blieb nämlich ein überaus klarer Stern stehen, den alle Anwesenden mit Bewunderung ansahen; und zwar besonders zu der Zeit, als die Sonne am glühendsten und die Luft am klarsten zu sein pflegt. Dieser Stern gab lange Zeit die Strahlen seines Lichts, nicht nur bis zur Beendigung der Zeremonie der Klosterweihe, sondern er blieb auch den ganzen Tag nach der Einweihung der Kirche den Menschen sichtbar, bis er schließlich in der folgenden Nacht das Licht seiner Strahlen mit dem der anderen Sterne vermischte. Also, Brüder, was anderes sollte der Stern bedeuten, wie wir glauben, als die Gnade Gottes, die uns auf die Fürsprache der Gebärerin Gottes vorangeht und uns folgt? Auch durch diesen Stern können wir die Mutter des Herrn erkennen, die ihre Diener, die in der Bitterkeit dieses Meeres streiten, auf die Bahn des Friedens lenkt und in den Hafen bringt. Besonders euch, ihre Diener im Kloster Tepl, wo dieser Stern erschienen ist, die ihr in der Ordenszucht den geistigen Kampf führt. Deshalb harrt tapfer im Kampf aus und ihr werdet das ewige Himmelreich erlangen.

10. Über die Gründung des Klosters Chotieschau sowie über die Voraussage

Zur gleichen Zeit stiftete er das Kloster Chotieschau zu Ehren des Heiligen Wenzels, Herzogs, Märtyrers, und böhmischen Schutzheiligen, und stattete es reich aus und schmückte es mit den notwendigen Dingen und stellte einen Chor von Frauen auf, die darin unter der gleichen Regel dem Herrn dienen sollen. In diesem Kloster lebte lange Jahre auch Frau Vojslava, Hroznatas eigene Schwester, die nach dem Tod ihres Mannes, des Präfekten der Stadt Krakau, die Keuschheit der Witwe bewahrte, ein heiliges Leben führte und eine angemessene Kleidung trug, wie sie solche Witwen trugen; sie übte in der Schwesterngemeinde die Würde der Schirmerin und Beschützerin über viele Jahre aus. Schließlich verschied sie friedlich in Christus. Ihr Leib ist dort in der Mitte des Klosters mit Ehren bestattet worden.

Als er die oben genannten Klöster erbaut und mit Gütern ausgestattet hatte, kehrte er wieder nach Rom zurück. Er erbat sich dort die Audienz beim höchsten Bischof, legte ihm ehrerbietig dar, wie er die erwähnten Klöster erbaute und versorgte, und bat demütig, sie mit allen ihren Zugehörungen unter einen besonderen Schutz des Heiligen Stuhls zu stellen. Er bat auch, dass den künftigen Äbten jenes Klosters durch die gewohnte Gnade des Heiligen Stuhls erlaubt würde, die bischöfliche Infel zu tragen. Als der Papst die Zuverlässigkeit und die Beständigkeit des Bittenden sah und seine eifrige Frömmigkeit und große Freigebigkeit bedachte, entsprach er der Bitte und nahm alles unter einen besonderen Schutz des Apostolischen Stuhls auf. Und er stattete das Kloster Tepl mit vortrefflichen apostolischen Privilegien aus, womit das Kloster alle Klöster des gleichen Ordens in Böhmen übetraf, und lobte die Sitten und den Fleiß des Ritters.

Der tapfere Hroznata, von solch hoher Gunst des Apostolischen Stuhls geehrt, wollte Gott dienen, und sich nicht nur teilweise, sondern ganz Gott als Opfer darbieten; deswegen zögerte er nicht lange und erbat sich aus der Hand des Papstes das Kleid des Prämonstratenserordens und hat es dort auch empfangen.

Mit dem Ordensgewand bekleidet und vom Segen des Apostolischen Stuhls erfreut, umarmte und küsste er die Füße des Papstes und bedankte sich für alle Wohltaten, nahm Abschied und kam hinaus zu seinen Freunden, aus einem Ritter zu einem Ordensbruder gemacht. Die Ritter erwarteten ihn vor dem Tor und mit schwerem Gemüt schauten sie das verwandelte Kleid ihres Herrn an, wunderten sich über diese jähe Verwandlung und begannen zu weinen und zu klagen. Sie jammerten wie mit einer Stimme: "Warum verlässt Du uns, Vater, warum nimmst Du uns unser Leben weg? Werden wir denn leben können, des einzigen Trosts nach Gott beraubt? Es wäre wahrlich für uns besser gewesen, wenn wir in der Heimat mit dem Schwert umgekommen wären, als dass wir in der Fremde des Beschützers beraubt würden. Warum hast du uns aus der Heimat herausgeführt und als Waisen hinterlassen?"

Aber er behielt unter den Klagenden das Kleid und das Angesicht eines Engels, wandte sich zu ihnen und sprach: "Hört auf, Tränenbäche zu vergießen, als würde dieser Wandel nicht vom Willen Gottes kommen; es steht ja geschrieben: "Ohne mich könnt ihr nichts tun. Deswegen lobt lieber den Herrn in seinen Werken, der gleichermaßen das ruft, was nicht ist, wie auch das, was ist." Unter solchem Gespräch kamen sie in die Herberge, wo sie wohnten. Dort wurde allen, die die Freundlichkeit des Bruders Hroznata genießen wollten, ein solcher Überfluss an Essen und Trinken geboten, dass die Kunde über seine Gastfreundschaft von Tag zu Tag wuchs.

Als alles gut gelungen war, kehrte der neue Krieger der kämpfenden Kirche nach Hause. Nachdem er nach Böhmen gekommen war, erkundigte er sich, in welcher Region des Landes sich der berühmte König Přemysl aufhalte. Und er begab sich zu ihm und trat im neuen Kleid vor ihn hin. Der König Přemysl erhob sich aus angeborener Freundlichkeit von seinem Thron und küsste den Bruder Hroznata, setzte ihn zu seiner Rechten und fragte sorgfältig nach der Weise seiner Bekehrung. Der Bruder Hroznata sprach über dies und jenes, bis er schließlich vor dem König niederkniete und die Königliche Gnade erbat, die Königliche Macht möge das, was er durch die Eingebung Gottes unter dem Schutz des Apostolischen Stuhls versprochen und geleistet hatte, bestätigen und mit Privilegien bekräftigen.

Auch alle anwesenden Magnaten des Königreichs standen auf und warfen sich mit dem Bruder Hroznata zu Füßen der Königlichen Majestät und baten für ihn rufend, der fromme König werde sicher das tun, was die Frömmigkeit rät und der Anstand befiehlt. Der gütige König entsprach ihrer Bitte und nahm alle Güter der oben genannten frommen Orte unter seinen Schutz und bestätigte dies mit den Privilegien seiner Hoheit. Deshalb priesen alle mit gebührendem Dank die königliche Freigebigkeit und ehrten den Bruder Hroznata mit großen Ehren und lobten einmütig Gott, den Urheber alles Guten, der seine Diener auf Erden auf eine erstaunliche Weise verherrlicht und im Himmel feierlich krönt.

11. Über die Rückkehr zu den Seinen

Der Gott ergebene Mann, Bruder Hroznata, froh, dass sein Wunsch erfüllt worden war und dass ihm die Gnade des Königs so entgegengekommen war, nahm seinen Abschied und ging in Begleitung der Vorderen des Königreichs bis zu der Stelle, wo ihn die Schar seiner Reiter erwartete. Und sie wünschten ihm alles Gute. Er dankte ihnen unermesslich, schwang sich auf sein Pferd und begab sich auf den Weg. Nach einer kurzen Zeit erhob er die Arme gen Himmel, lobte die Gnade des Erlösers, mit der ihm dieser in allen seinen Taten barmherzig beigestanden war, und bat lange mit Tränen in den Augen, dass Gott, der das gute Werk anzufangen geruhte, es auch vollenden möge. Und so kam er auf seine väterlichen Güter und wurde von allen Verwandten und Freunden empfangen, die sich über sein Kleid wunderten und vor Freude weinten, dass er gesund zurückgekehrt war. Ähnlich freudig wurde er auch in seinem Kloster Tepl empfangen. Im Kloster war er Gott und dem Ordensgelübde zufolge auch dem Vorgesetzten gehorsam.

Außer diesen und weiteren gottgefälligen Taten, die er vollbrachte, weil die Gnade des Heiligen Geistes keine Hindernisse kennt, wurde er auf Geheiß des Tepler Abtes Johannes, wenn auch ungern, aber doch in heiliger Gehorsamkeit, als Propst und Verwalter der vorgeschriebenen Klöster eingesetzt. Er übte seine Pflichten sorgfältig aus und war in seiner bemerkenswerten Beständigkeit ein Beispiel der Demut, des bereitwilligen Gehorsams und der beständigen Geduld für diejenigen, die auf ihn schauten.

Aber weil der Feind des menschlichen Geschlechts, der die Guten um ihre Taten beneidet, die Zwietracht sät, ist Hroznata Unrecht und Schmach vom erwähnten Abt angetan worden. Er hat jedoch der Verfolgung den Schild der Geduld entgegengesetzt und ehe er sich irgendwie gegen den Gehorsam versündigt hätte, verließ er für eine Zeit das Kloster, behielt jedoch das Kleid und wich nicht von der Ordenszucht ab, bis endlich die Eigenwilligkeit des Abtes den Ermahnungen der Freunde und dem Druck der Mächtigen weichen musste; danach wurde er wieder in das Kloster in Ehren zurückberufen und wurde von den Brüdern mit einem Jubelgesang begrüßt: "Hochersehnt bist du gekommen".

Wenden wir uns schließlich der Beschreibung des Sieges, des Lebenslaufes und des Endes dieses tapferen Kämpfers sowie der Wunder zu, die Gott durch ihn im Leben und im Tod rühmlich zu tun geruhte, damit wir in der Erzählung nichts unterlassen, womit wir die Größe Gottes loben und die Verdienste seines Erwählten Hroznata gebührend erheben.

Die Frau Vojslava selbst, über die wir oben gesprochen haben, erzählte zu ihren Lebzeiten und zahlreiche glaubwürdige Menschen hörten es und behaupteten Dinge, über die wir hier getreu berichten. Zuerst also über seine Geburt aus der Mutter, weil er vorzeitig und fast tot auf diese Welt kam. Als seine Mutter, vor der toten Frucht erschrocken, bat, soweit es ihr ihre geschwächten Kräfte erlaubten, man möge diese schnellstens von ihren Augen wegbringen und bestatten, nahm die Hebamme, die der hochgeborenen Gebärerin diente, den toten Knaben auf die Arme und rief ihrer Frau immer wieder zu: "Nimm, Frau, das Kind in die Arme und opfer es der seligen Maria, Mutter Christi, durch deren Frucht diese Welt beleuchtet und belebt wurde." Als die glaubenserfüllte Frau dieses und Ähnliches ihrer Herrin einige Male wiederholte, nahm diese endlich, durch den Eifer der Fürsprecherin genötigt, mit Schrecken den toten Körper des Knaben in die Arme, kniete nieder, erhob mit Weinen Augen und Arme gen Himmel und betete mit ergebenem Herzen: "Herr Jesus Christus, der du geruhtest für die Erlösung des menschlichen Geschlechtes aus der Jungfrau geboren zu werden und zu sterben, um der zum ewigen Tode verurteilten Welt das Leben zu geben, gib, bitte, diesem toten Kind das Leben zu Ehren und Ruhm deiner jungfräulichen Mutter, der ich es opfere, sowie zum Lob deiner Majestät, du, der du auf ewige Zeiten gesegnet bist!" Ein wunderbares Ding und lobwürdiger Ruhm Gottes! Denn nach diesen Worten wurde der Körper, unlängst noch kalt und steif, warm und weich, und der von Gott zum Leben erweckte Knabe öffnete die Augen und tat sich wie jedes Kleinkind mit Weinen kund. Nachdem die Mutter die Stimme ihres Kindes gehört hatte, wunderte sie sich und freute sich dermaßen, dass sie den Knaben der Hebamme reichte, sich mit Weinen und Seufzen zu Boden warf, demütig Gott dankte und die Mutter der Barmherzigkeit mit würdigen Worten pries, dass sie die in sie Hoffenden nicht verlässt und dass deren Sohn das Leben und die Auferstehung der Toten ist.

Auch über ein anderes großes Wunder möchten wir hier erzählen. Die Frömmigkeit ermahnt es anzuerkennen und die Wahrheit fest daran zu glauben. Als nämlich einst Hroznatas Mutter mit ihrer Tochter Vojslava mit dem Wagen fuhr und dabei das Söhnchen auf dem Schoß hielt, gab sie es Vojslava zu halten, aber das unaufmerksame Mädchen ließ es vom Wagen fallen. Und das zarte Kind geriet unter die Räder, aber nach Gottes Ratschluss entkam es unbehelligt, wofür Christus dem Befreier Lob gezollt wurde.

Unter anderen merkwürdigen Ereignissen und Wundern trug sich auch dieses Besondere zu: Hroznatas Schwester heiratete den Präfekten der Stadt Krakau, wo der heilige Märtyrer und Bischof Stanislaus mit prächtigen Zeichen und Wundern bis in unsere Zeiten strahlt. Dorthin begab sich Hroznata, bereits ein hoffnungsvoller Jüngling, zu seiner Schwester und spielte mit gleichaltrigen Jungen am Fluss Weichsel. Er wurde von Wellen erfasst und blieb als Ertrunkener von der dritten Stunde bis zur Dämmerung unter dem Wasser. Endlich erfuhr es seine Schwester. Fast außer sich, nur leicht bekleidet, eilte sie schnell zum Fluss und zitterte vor Angst um das Leben des Bruders. Als ihr die Stelle gezeigt wurde, wo der Jüngling untergegangen war, befahl sie, man solle mit verschiedenem Fischerwerkzeug versuchen, wenigstens die Leiche herauszuziehen. Aber es war vergeblich. Es kamen junge Männer, die schwimmen konnten. Sie zogen ihre Kleider aus und tauchten in die Tiefe. Und siehe da, einer zog Hroznata an den Haaren aus dem Wasser heraus und legte ihn an das Ufer vor die Frau, die zuschaute, wie alles enden würde. Welche Freude die Schwester empfand, dass ihr einziger Bruder lebendig war, kann derjenige ermessen, dem etwas Ähnliches widerfahren ist. Und nachdem sie zu weinen aufhörte, fragte sie, wie er eine so lange Zeit unter dem Wasser habe leben können. Er antwortete, dass ihm schien, als würde eine Frau von wunderbarer und jungfräulicher Gestalt ihre Hand über sein Haupt halten, solange er im Wasser war, und ihn nicht von den Wellen verschlingen lassen. Und er glaube, es sei die Mutter der Barmherzigkeit, die Mittlerin zwischen Gott und Menschen, gewesen. Deshalb erklangen zu Ehren der Jungfrau fröhliche Gesänge der Freude. Und seit diesem Augenblick nahm sich Hroznata vor, dass er der seligen Jungfrau, seiner Retterin, dienen werde, was er später auch erfüllte, indem er ihr sich selbst und all sein Gut übergab.

Als im Laufe der Zeit Vojslavas Gatte starb, verblieb sie im Witwenstand, und wie oben angezeigt, begab sie sich auf die Güter ihres Bruders nach Chotieschau, bedachte alles, was die mächtige Gnade Gottes im Bruder Hroznata bewirkte, und wollte bei ihm sowohl im Leben als auch im Tod sein. Als sie dann in Chotieschau dem Herrn fröhlich im Witwenkleid diente, trug es sich zu, dass ihr Bruder Hroznata von schwerer Krankheit heimgesucht wurde, dort darnieder lag und von den Schwestern getröstet wurde. Und es geschah ein seltsames Ding, ein wundersames, die Voraussage der künftigen Dinge. Er hat nämlich wie in einer Entzückung laut gerufen: "Man nimmt mich gefangen, gefangen führen mich die Feinde." Die Schwestern wunderten sich sehr über diese Worte und antworteten, dass er in keiner Gefangenschaft sei, sondern im eigenen Hause liege, aus Gottes Willen krank. Es geschah jedoch, was er im prophetischen Geist gesagt hatte. Denn als er nach kurzer Zeit genesen war, beichtete er am Tag von Christi Himmelfahrt und ermahnte die Brüder mit wahrer Reue, sie möchten für ihn singen und beten. Ergeben und demütig, mit Tränen in den Augen empfing er vom heiligen Altar den Leib und das Blut Christi, war so reumütig, als sollte er schon seinen Geist aushauchen. Nachdem er den Segen des Abtes und des Konvents empfangen hatte, begab er sich nach Hroznětín, um die Güter des Klosters zu besichtigen.

Jedoch als einige Neider aus der Egerer Region, die ihn deswegen hassten, weil er die Klostergüter gegen ihre Angriffe tapfer verteidigte, in Erfahrung brachten, wo er sich befindet, nahmen sie ihn gefangen, verschleppten ihn nach Deutschland, warfen ihn in einen Kerker und marterten ihn mit Hunger, Durst, Kälte und verschiedenen bitteren Qualen, damit sie ihm Geld entlockten. Aber er ertrug alles geduldig für den Namen des Herrn, blieb ruhig, und in der Drangsal betete er ständig, Gott möge ihn zu sich mit der Märtyrerpalme berufen. Der Abt und die Brüder des Klosters Tepl, ihres Vaters und Beschützers beraubt, trieben mit Schmerz und Weinen eine immense Geldsumme auf und wollten sie für seine Auslösung verwenden. Er begehrte jedoch, für den süßesten Christus das süße Leben zu geben, wählte lieber den Tod, als dass er sich zum Schaden seiner neuen Pflanzungen auslösen ließe. Deshalb beschwor er den Abt und die Brüder bei Gott und gebot, sie dürften für die Auslösung seines Lebens keinen einzigen Denar ausgeben. Er begehrte zu sterben und zu Christus zu gelangen; deshalb bat er, sie möchten ihn nicht daran hindern, das Märtyrertum zu erlangen, und so für seinen König als verdienstvoller Streiter kämpfend, schritt er dem Tode entgegen. Und er betrat mit der Märtyrerpalme den Himmel, um mit Christus in Ewigkeit zu herrschen.

Nach dem Tode des überaus tapferen Streiters Christi und des Bekenners, des Mitglieds des Ordens, entstand ein großer Kummer unter den Menschen, besonders unter denen von Tepl. Die Söhne beweinten ihren Vater, die Brüder ihren Bruder, die Klöster ihren Gründer, alle riefen mit Seufzen: "O du frommer Vater Hroznata, wer war demütiger, wer sorgfältiger, wer gehorsamer als du? Hast du denn nicht einst Feindschaft und Verfolgung vom Abt Johann, den du uns als Vorgesetzten eingesetzt hast, ertragen? Hast du etwa die Geduld verloren, als du von ihm Kränkungen und Schmach erlittest? Wer hat das je gehört, wer hat je etwas Ähnliches gesehen? Du, Gründer und reicher Gönner der Klöster, Erbe, Herr und Beschützer, hast uns solch ein großes Beispiel der Geduld hinterlassen! O, selige Seele, die den Kampf bis zum vollständigen Sieg geführt hat! Wenn der Tod das Ziel aller Dinge ist, konntest du keine größere Liebe haben, als dass du dein Leben für Christus, für deine Brüder und Freunde gegeben hättest. Durch deine Geduld hast du deinen Geist überwunden und du hättest auch ohne Blutvergießen Märtyrer werden können, indem du Widerwärtigkeiten tapfer ertrugst. Du hast jedoch, damit dir nichts fehlte, als ein guter Hirte das Leben für deine Schafe gegeben." So und auch anders zeigten sie den Schmerz ihres Herzens und riefen einmütig: "Lasst uns eilen und den Leib des viel geliebten und seligen Vaters in den mütterlichen Schoß zurückbringen!" Und sie gaben für seinen Leib so viel Geld, dass derjenige als Toter ausgelöst wurde, der bei seinem Leben nicht ausgelöst werden wollte.

Sie zogen den toten Leib aus dem Unrat des Kerkers hervor, betrachteten ihn aufmerksam bei Lichte und fanden alle Glieder unversehrt; er hatte das Ordenskleid an, das er zu seinen Lebzeiten trug, um die Lenden geschnürt. Der Körper wurde auf einen Wagen gelegt und in Ehren ins Kloster Tepl gebracht. Dort wurde er feierlich begrüßt und nach der Vollendung der gewohnten Begräbniszeremonien vor dem Hauptaltar bestattet. Er erlangte Ruhe und ewige Ehre. Hier scheint es uns geziemend, kurz die Wunder dieses ehrwürdigen Vaters zu erwähnen, wie sie uns aus der wahrheitsgetreuen Überlieferung unserer Vorfahren im Gedächtnis blieben. In der gleichen Nacht, als er, vom Herrn gerufen, gestorben ist, erschien er seinem Diener, der in eisernen Ketten im Kerker schmachtete, in solch einem prachtvollen Gewand, dass der ganze Kerker von gewaltigem Licht erleuchtet wurde. Der Gefangene wunderte sich über die Klarheit des Angesichts seines Herrn. Und der Mann Gottes sprach: "Steh schnell auf und gehe zu meinen Brüdern nach Tepl und sag ihnen, sie sollen um meine Auslösung keine Sorge mehr tragen, denn ich habe mich bereits als Bekenner Christi aus diesem Leben begeben; sie möchten meinen Körper von hier ins Kloster übertragen und kirchlich bestatten."

Nach diesen und ähnlichen Worten des Mannes Gottes wurden wie von Zauberhand alle Fesseln des Dieners gelöst; und er stand auf und sagte zu seinem Herrn: "Ja, ich werde tun, wie du mir geboten hast. Jedoch, wie komme ich aus dem verschlossenen Kerker heraus, denn es gibt überall Wachposten, die in der Nacht die Mauern bewachen?" Und jener sagte: "Der, der den von Ketten befreiten heiligen Petrus ohne Unheil aus dem Kerker hinausgehen ließ, wird dich auf den Weg des Friedens bringen." Dies gesagt, verschwand der Mann Gottes.

Der Diener wähnte, er habe eine Vision und dachte nach, was er tun sollte. Schließlich kam er zu sich, segnete sich mit dem heiligen Kreuz und ließ sich durch das Fenster aus dem überaus hohen Turm hinunter. Als würde er auf Armen getragen, entkam er ohne Schaden. Er dankte Gott, dass er ihn aus der Not unbehelligt rettete. Aus dem schrecklichen Kerker auf diese Weise befreit, erhob sich der Diener, begann zu laufen und eilte ins Kloster. Dort erzählte er dem Abt und den herbeigelaufenen Brüdern nacheinander alles, was geschehen war, und wie er durch die Erscheinung des Bruders Hroznata im Kerker von den Fesseln befreit wurde.

Noch ein anderes vortreffliches Wunder vollbrachte der Mann Gottes, als er bereits im Grabe ruhte. Nämlich die mit Öl gefüllten gläsernen Lampen, die zwischen dem Hauptaltar und seinem Grab hingen, fielen auf die Erde, und obwohl der Fußboden mit Steinen ausgelegt war, zerbarsten sie nicht.

Wenn es die versprochene Kürze dieser Beschreibung nicht wehren würde, könnten wir mehrere solche glaubwürdige Dinge erzählen und an sie erinnern, damit geglaubt würde, dass im Himmel derjenige lebt, der auf Erden mit so vielen Staunen erweckenden Wundern prangt.

Lasst uns also, Brüder, das jährliche Gedächtnis dieses ehrwürdigen Vaters so ehren, dass es für uns durch die Nachfolge beständig wird. Lasst uns seine Verdienste lobpreisen, damit wir die in dieser Welt notwendige Hilfe nicht verlieren und in der künftigen die ewige Freude genießen können, zum Lob und Ruhm unseres Herrn Jesu Christ, der mit dem Vater und dem Heiligen Geist lebt und herrscht in Ewigkeit Amen.