Svatořečení
Nedílnou součást života Církve jako celku, jakož i jednotlivých věřících, tvoří odnepaměti uctívání svatých, stejně tak jako jejich ostatků a obrazů. Kult svatých byl živý zejména ve středověku. (Z našich zemí vzpomeňme třeba snahy Karla IV. získat ostatky svatých pro nově budovanou pražskou katedrálu.) To ale neznamená, že by dnes kult svatých neexistoval, či neměl dnešnímu člověku co říct. Současné církevní dokumenty doporučují věřícím úctu svatých a staví nám před oči zejména jejich příklad pro náš každodenní život. Odpovědi na otázky, které z církevněprávního hlediska souvisejí s úctou ke svatým, nalezneme v Kodexu kanonického práva z roku 1983, v konstituci Divinus Perfectionis Magister a v některých dalších všeobecných dekretech (např. De servorum Dei causis quarum iudicium in praesens apud Sacram congregationem pendet).
Aby směla být nějakému člověku, poté co zemře, prokazována úcta jakožto světci, je nezbytné, aby byl nejprve za takového oficiálně prohlášen. To se děje na závěr poměrně zdlouhavého procesu, který je veden nejprve na místní úrovni (v diecézi) a poté ukončen v Římě Svatým otcem. Takový člověk je nejprve nazýván „služebník boží“ (po zahájení procesu), potom „blahoslavený“ (po úkonu blahořečení – beatifikace) a nakonec „svatý“ (po svatořečení – kanonizaci). Můžeme tedy říci, že Církev za pomoci těchto úkonů, na základě slov Kristových, která pronesl na kříži k dobrému lotrovi: “Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ (srv. Lk 23,43), od počátku své existence vyjadřovala uznání o svatosti osob, které si toho zasloužili.
Beatifikací dnes rozumíme výrok papeže, kterým dovoluje veřejný kult služebníka božího, omezený na určitou zemi město, diecézi nebo řeholní společenství nebo na omezené úkony určené papežským dekretem, např. možnosti sloužení mše sv., recitace breviářového oficia o blahoslaveném.
Beatifikace je jako instituce pozdější než kanonizace a byla praktikována po dlouhý čas v Církvi. Beatifikací se rozvíjely pastorační potřeby místních církví v rámci kultu svatých. Ve středověku v biskupských, synodálních a papežských diecézích nacházíme vedle definitivních a konečných úkonů (kanonizace) také úkony, které nebyly definitivní a konečné a které můžeme považovat za první beatifikace.
V XV. A XVI. století je mnoho beatifikací uskutečněno papežem. Zpočátku titul „blahoslavený“ byl chápán populárně a týkal se přesvědčení věřících, že zemřelý v pověsti svatosti dosáhl nebeské slávy. V aktech nacházíme první formulace vyhlášení beatifikace, např. „Nařizujeme…, že může být uctíván jako blahoslavený“(ut possit pro beato venerari). Tuto formuli užívali později papežové k zavedení lokálního kultu (beatifikace). Tu již titul „blahoslavený“ měl význam ne pouze populární, ale i právní. Teprve papež Lev X. v r. 1515 vyhradil beatifikaci Apoštolskému stolci (cum nulli liceat quemquam pro beato absque auctoritatis Sedis Apostolicae venerari).
Instituce kanonizace se objevuje v katolické církvi všech obřadů a také v církvi pravoslavné. Je nejstarší formou prohlášení v záležitostech kultu svatých. Slovo „kanonizace“ pochází od lat. cononisatio nebo canonisatio a v katolické církvi (všech obřadů) je vyhlášením za svatého, přijetím do počtu svatých. V současném kanonickém právu je kanonizace posledním papežským úkonem, kterým služebník boží, začleněný předtím mezi blahoslavené, je vepsán do seznamu svatých a věřící z rozkazu papeže mají povinnost vzdávat novému svatému veřejný církevní kult, jaký náleží svatým osobám . Kanonizace je oficiálním uznáním svatosti lidské osobě od nejvyšší církevní autority. Kanonizace má mimo právní význam – v širokém slova smyslu –svůj rozměr morální, neboť se mluví o kanonizaci v asketice; má rozměr ekleziální, protože se o ní jedná v teologii, zvláště v teologii duchovnosti, a konečně rozměr liturgický, kdy máme na mysli kult svatých v církvi. Katolická teologie s úkonem papežské kanonizace spojuje papežskou neomylnost, není to však prohlašováno za článek víry nebo za dogma.
V kanonickém právu se mluví o kanonizaci v části materiální tohoto předmětu, a tu máme na mysli tzv. „kanonizovanou svatost“, a ve formální části kanonizačního práva, kde se jedná o kanonizační proces. Jak již bylo řečeno, pojem kanonizace je spojován s filozofickým a teologickým pojmem dokonalosti.
U starých Řeků a Římanů „zbožštění“ (apoteóza) byly uskutečňovány císařem nebo senátem a nebyly spojovány se systémem hodnot a s postojem člověka. V křesťanství se kanonizace, která je zavedením veřejného kultu přikázaného pro celou církev, vždy spojuje s mravní dokonalostí (u vyznavačů) nebo s odevzdáním života pro Krista (u mučedníků). Podle papeže Benedikta XIV. je cílem kanonizace především uctění jediného Boha v Trojici, neboť život světce je ovocem milosti téhož Boha. Mimo to kanonizace povzbuzuje k víře a posiluje křesťanskou víru, protože se tímto úkonem polarizuje život kanonizovaného, představují se věřícím jeho ctnosti a tím zve k jeho následování.
Kanonizace v právním chápání se liší od beatifikace. Beatifikace pouze dovoluje a ne přikazuje omezený místní kult na ohraničeném území nějakého města, místa, země, diecéze nebo řehole či institutu zasvěceného života a dovoluje jen určité úkony kultu, např. vlastní mši sv. a vlastní oficium o blahoslaveném. Beatifikace není mimoto posledním papežským úkonem, neboť až kanonizace zavádí přikázaný kult v celé církvi.
(Pramen: MISZTAL, H. Kanonizační právo, Olomouc 2002)
V Teplé byl zahájen diecézní proces svatořečení bl. Hroznaty
(Zpráva plzeňské diecéze)
Každoroční diecézní pouť do kláštera v Teplé 11. září 2004 proběhla ve znamení zahájení procesu svatořečení bl. Hroznaty, patrona plzeňské diecéze a zakladatele tepelského kláštera, který schraňuje jeho ostatky. Plzeňský biskup František Radkovský proces oficiálně zahájil při bohoslužbě předáním jmenovacího dekretu generálnímu postulátorovi řádu premonstrátů P. Dr. Gabrielu Wolfovi.
V kostele Zvěstování Páně, který byl zaplněn do posledního místa a před jehož vchodem naslouchalo další množství poutníků, přivítal plzeňský biskup František Radkovský v sobotu 11. září dopoledne účastníky poutě a přijal od generálního postulátora P. Gabriela Wolfa OPraem žádost o zahájení procesu. Poté byla kancléřem Mons. Václavem Škachem od oltáře přečtena kladná odpověď Apoštolského stolce. Biskup Radkovský jmenoval také vicepostulátora procesu, kterým je P. Marian Slunečko OPraem působící v tepelském klášteře, a členy tribunálu a historické komise, kteří budou podrobovat zkoumání život, skutky a zázraky bl. Hroznaty. Všichni účastníci procesu svatořečení včetně biskupa Radkovského poté složili slavnostní přísahu, v níž se zavazují k pravdivosti, objektivitě a bezúplatnosti.
Blahoslavený Hroznata je vzhledem ke své mučednické smrti ve vězení považován za patrona nespravedlivě stíhaných a vězněných, proto bylo mezi poutníky i mnoho bývalých politických vězňů z dob komunistické totality. "Životní postoje blahoslaveného Hroznaty jsou při současných hrozbách a projevech terorismu aktuální pro celý svět. Jsou příkladem nekompromisního a neústupného postoje vůči hrozbám násilí," řekl generální postulátor P. Gabriel Wolf a dodal, že osobnost bl. Hroznaty napomáhá i usmíření v Evropě, neboť je uctíván jak v Čechách, tak i v sousedním Německu a u jeho hrobu se scházejí věřící z obou stran hranice. Důkazem tohoto tvrzení bylo i velké množství německy mluvících účastníků poutě, pro něž byla mše sv. v Teplé sloužena kromě češtiny a latiny také v němčině.
Všichni poutníci se shodli, že přítomnost u začátku procesu svatořečení pro ně byla jedinečným a silným zážitkem. Historickou událost představuje proces i pro samotný klášter v Teplé. "Klášter se tak znovu stává nositelem a šiřitelem duchovních hodnost," konstatoval administrátor tepelské kanonie P. Augustin Kováčik OPraem.
Zatím nelze odhadnout, jak dlouho samotný proces svatořečení bl. Hroznaty potrvá. Po skončení první fáze procesu na diecézní úrovni budou veškeré podklady předány posouzení Kongregaci pro svatořečení ve Vatikánu.
"Věřím, že celý proces bude doveden do úspěšného konce, kdy Svatý otec prohlásí bl. Hroznatu za svatého," říká plzeňský biskup František Radkovský. Hroznata by se tak po sv. Anežce, sv. Janu Sarkandrovi a sv. Zdislavě stal od r. 1989 čtvrtým světcem pocházejícím z naší země.
Heiligsprechung
Verfasst von P. Marian Slunečko OPraem.
Einen untrennbaren Teil des Lebens der Kirche als Gemeinschaft sowie der einzelnen Gläubigen bildet seit Menschengedenken die Verehrung von Heiligen und deren sterblichen Überresten und Bildern. Besonders im Mittelalter war der Heiligenkult besonders lebhaft. (In unseren Ländern seien die Bemühungen Karls IV. erwähnt, die sterblichen Überreste der Heiligen für die neu gebaute Prager Kathedrale zu gewinnen.) Es bedeutet aber nicht, dass es heute den Heiligenkult nicht gäbe oder dem heutigen Menschen nichts zu sagen hätte. Die gegenwärtigen kirchlichen Dokumente empfehlen den Gläubigen die Verehrung der Heiligen und stellen uns ihr Beispiel für den Alltag vor die Augen. Antworten auf Fragen, die aus der kirchlich-rechtlichen Sicht mit der Heiligenverehrung zusammenhängen, finden wir im Kodex des Kanonisierungsrechts von 1983, in der Konstitution Divinus Perfectionis Magister und in einigen anderen allgemeinen Dekreten (z. B. De servorum Dei causis quarum iudicium in praesens apud Sacram congregationem pendet).
Damit ein Mensch nach seinem Tod als ein Heiliger verehrt werden kann, muss er zuerst offiziell zum Heiligen erklärt werden. Dies erfolgt als Abschluss eines ziemlich langwierigen Prozesses, der zunächst auf lokaler Ebene (in der Diözese) geführt und dann durch den Heiligen Vater in Rom beendet wird. Ein solcher Mensch wird zuerst (nach der Eröffnung des Prozesses) "Gottes Diener", später (nach dem Akt der Seligsprechung - der Beatifizierung) "selig" und zuletzt (nach der Heiligsprechung - Kanonisierung) "heilig" genannt. Die Kirche bringt demnach seit Anfang ihrer Existenz die Anerkennung der Heiligkeit der Personen, die es verdient hatten, mit Hilfe dieser Akte zum Ausdruck, auf Grund der Worte von Christus, die er am Kreuz zum Verbrecher an seiner Rechten sprach: "Heute noch wirst du mit mir im Paradies sein." Unter der Beatifizierung versteht man heute den Ausspruch des Papstes, mit dem er einen öffentlichen Kult des Dieners Gottes erlaubt, der auf ein bestimmtes Land, eine Stadt, Diözese, eine Ordensgemeinschaft oder auf einige durch das päpstliche Dekret bestimmte Tätigkeiten beschränkt ist, z.B. auf die Möglichkeit, die hl. Messe feiern oder das Brevier-Offizium über den Seligen beten zu können.
Die Beatifizierung als Institution ist zwar jünger als die Kanonisierung, wurde aber in der Kirche seit langer Zeit praktiziert. Durch die Beatifizierung wurde der Seelsorgebedarf der örtlichen Kirchen im Rahmen der Heiligenverehrung entwickelt. Im Mittelalter finden sich in bischöflichen, synodalen und päpstlichen Kurien neben den endgültigen Akten (wie Kanonisierung) auch solche, die nicht definitiv waren und die als die ersten Beatifizierungen betrachtet werden können.
Im 15. und 16. Jh. wurden viele der Beatifizierungen vom Papst erteilt. Zuerst wurde der Titel "selig" volkstümlich verstanden und bedeutete der Überzeugung der Gläubigen nach, dass der Verstorbene im Ruhm der Heiligkeit lebte und im Himmel Gepriesenheit erreichte. In den Akten befinden sich erste Formulierungen der Beatifizierung wie z.B.: "Es wird angeordnet, dass er als "selig" verehrt werden kann" (ut possit pro beato venerari). Diese Formel benutzten später die Päpste zur Einführung der lokalen Verehrung (Beatifizierung). Hier hatte der Titel "selig" nicht mehr nur eine allgemeine, sondern auch eine rechtliche Bedeutung. Erst der Papst Leo X. hat die Beatifizierung im J. 1515 dem Apostelstuhl vorbehalten (cum nulli liceat quemquam pro beato absque auctoritatis Sedis Apostolicae venerari).
Die Institution der Kanonisierung erscheint sowohl in der katholischen Kirche aller Riten als auch in der orthodoxen Kirche. Sie ist die älteste Form der Erklärung in den Angelegenheiten der Heiligenverehrung. Das Wort "Kanonisierung" stammt vom lateinischen "cononisatio" oder "canonisatio" und in der katholischen Kirche (aller Riten) bedeutet es die Erklärung zum Heiligen, die Aufnahme in die Heiligengemeinde. Im gegenwärtigen Kanonisierungsrecht ist die Kanonisierung der letzte päpstliche Akt, mit dem der Diener Gottes, vorher unter die Seliggesprochenen eingegliedert, in die Liste der Heiligen eingetragen wird. Die Gläubigen sind so durch die päpstliche Anordnung gehalten, den neuen Heiligen sowohl öffentlich als auch kirchlich zu verehren, so wie es allen heiliggesprochenen Personen gebührt. Die Kanonisierung ist eine offizielle Anerkennung der Heiligkeit eines Menschen von der höchsten kirchlichen Autorität. Die Kanonisierung hat außer der juristischen Bedeutung - im weiten Sinne des Wortes - auch ihre moralische Dimension, denn es wird über die Kanonisierung in der Ethik gesprochen; sie hat eine ekklesiastische Dimension, denn sie wird in der Theologie, besonders in der spirituellen Theologie behandelt; schließlich hat sie eine liturgische Dimension, wo wir den Heiligenkult in der Kirche im Sinne haben. Die katholische Theologie verbindet mit dem Akt der päpstlichen Kanonisierung die Unfehlbarkeit des Papstes, was aber nicht für einen Glaubensartikel oder für ein Dogma gehalten wird.
Im Kanonisierungsrecht wird über die Kanonisierung im materiellen Bereich dieses Gegenstandes gesprochen (hiermit wird die sog. "kanonisierte Heiligkeit" gemeint) und im formalen Bereich des Kanonisierungsrechts, wo es sich um den Kanonisierungsprozess handelt. Wie gesagt, wird der Ausdruck "Kanonisierung" mit dem philosophischen und dem theologischen Begriff der Vollkommenheit verbunden.
Bei den alten Griechen und Römern wurde die "Vergöttlichung" (Apotheose) vom Kaiser oder vom Senat durchgeführt und mit dem Wertesystem und mit der Stellung des Menschen nicht in Verbindung gebracht. Im Christentum wird die Kanonisierung, die eine Einführung eines öffentlichen, für die ganze Kirche angeordneten Kultes darstellt, immer mit einer moralischen Vollkommenheit (bei den Bekennern) oder mit dem Lebensopfer für Christus (bei den Märtyrern) verbunden. Dem Papst Benedikt XIV. zufolge ist das Ziel der Kanonisierung vor allem die Verehrung des einzigen Gottes in der Dreifaltigkeit, denn das Leben eines Heiligen ist ja eben die Frucht der Gnade Gottes. Außerdem regt die Kanonisierung zum Glauben an und stärkt den christlichen Glauben, weil durch diesen Akt das Leben des Kanonisierten polarisiert wird und den Gläubigen seine Tugenden präsentiert werden, und fordert so zu dessen Nachfolge auf.
Die Kanonisierung unterscheidet sich in der rechtlichen Auffassung von der Beatifizierung. Durch die letztere wird der beschränkte lokale Kult auf einem begrenzten Gebiet einer Stadt, eines Ortes, eines Landes, einer Diözese, eines Ordens oder eines Instituts nicht angeordnet, sondern nur genehmigt, und ermöglicht nur bestimmte Akte des Kultes wie z.B. eine eigene heilige Messe und ein eigenes Offizium über den Seligen zu feiern. Die Beatifizierung ist außerdem nicht der letzte päpstliche Akt, denn erst die Kanonisierung führt den angeordneten Kult in der ganzen Kirche ein.
(Quelle: MISZTAL, H.: Kanonisierungsrecht, Olomouc 2002)
Eröffnung des Diözesanprozesses der Heiligsprechung des Seligen Hroznata in Teplá
(Übernommen aus den Internetseiten der Pilsner Diözese)
Die alljährliche Diözesanwallfahrt ins Kloster Teplá am 11. September 2004 verlief unter dem Zeichen des Heiligsprechungsprozesses des Seligen Hroznata, des Schutzherrn der Pilsner Diözese und Gründers des Tepler Klosters, wo seine sterblichen Überreste aufbewahrt werden. Der Pilsner Bischof František Radkovský hat den Prozess offiziell eröffnet, indem er beim Gottesdienst ein Ernennungsdekret an den Generalpostulator des Prämonstratenserordens P. Dr. Gabriel Wolf überreichte.
In der Verkündigungskirche, die bis auf den letzten Platz voll war und vor deren Eingang viele weitere Pilger zugehört haben, begrüßte der Pilsner Bischof František Radkovský am Samstag, dem 11. September vormittag, die Wallfahrtsteilnehmer und übernahm vom Generalpostulator P. Gabriel Wolf OPraem den Antrag auf die Einleitung des Prozesses. Anschließend wurde vom Kanzler Mons. Václav Škach vom Altar aus eine positive Antwort des Apostolischen Stuhls verlesen. Weiter wurden vom Bischof Radkovský der im Tepler Kloster tätige P. Marian Slunečko OPraem zum Vizepostulator des Prozesses und die Mitglieder des Tribunals und der historischen Kommission ernannt, die das Leben, die Taten und die Wunder des Seligen Hroznata erforschen werden. Alle Teilnehmer des Heiligsprechungsprozesses samt Bischof Radkovský legten dann einen feierlichen Eid ab, in dem sie sich zur Wahrhaftigkeit, Objektivität und Unbestechlichkeit verpflichten.
Der Selige Hroznata wird angesichts seines Märtyrertodes im Gefängnis für den Schutzherrn aller mit Unrecht Verfolgten und Gefangenen gehalten, weshalb unter den Pilgern auch viele ehemalige politische Häftlinge aus der Zeit der kommunistischen Totalität waren. "Die Lebenseinstellungen des Seligen Hroznata sind bei den heutigen Drohungen und terroristischen Angriffen für die ganze Welt höchst aktuell. Sie sind ein Beispiel einer Kompromisslosigkeit und Unnachgiebigkeit gegenüber der Gewalt," sagte der Generalpostulator P. Gabriel Wolf und fügte hinzu, die Persönlichkeit des Seligen Hroznata helfe auch der Versöhnung in Europa, da er sowohl in Böhmen als auch im benachbarten Deutschland verehrt wird und an dessen Grab sich Gläubige von den beiden Seiten der Grenze begegnen. Ein Beweis dafür war auch eine große Menge deutschsprachiger Wallfahrtsteilnehmer, für die die hl. Messe in Teplá neben Tschechisch und Latein auch in Deutsch gefeiert wurde.
Alle Pilger waren sich darüber einig, dass die Anwesenheit beim Anfang des Heiligsprechungsprozesses für sie ein einmaliges und starkes Erlebnis war. Auch für das Tepler Kloster allein stellt der Prozess ein historisches Ereignis dar. "Das Kloster wird somit wieder zum Träger und Verkünder der geistlichen Werte," stellte der Administrator der Tepler Kanonie P. Augustin Kováčik OPraem fest.
Es lässt sich noch nicht abzuschätzen, wie lange der eigentliche Prozess der Heiligsprechung des Seligen Hroznata dauern wird. Nach der Beendung der ersten Etappe des Prozesses auf der Diözesanebene werden alle Unterlagen der Kongregation für die Heiligsprechung in Vatikan zur Beurteilung übergeben. "Ich glaube, dass der ganze Prozess bis zum erfolgreichen Ende geführt wird, wo der Heilige Vater den Seligen Hroznata zum Heiligen erklärt," sagt der Pilsner Bischof František Radkovský. Hroznata wäre so nach der hl. Agnes, dem hl. Johannes Sarkander und der hl. Zdislava seit 1989 der vierte aus unserem Land stammende Heilige.
