Vita fratris Hroznatae

O jeho mučednické smrti a oslavě

Neboť po krátkém čase uzdraviv se, v den Nanebevstoupení Páně se vyzpovídal a s pravou lítostí bratry pobádal, aby zpívali a se modlili za něho. Oddaně a pokorně se slzami v očích přijal se svatého oltáře Tělo a Krev Páně, tak jsa v zkroušenosti usebrán na mysli, jako by měl již ducha vypustiti. Přijav požehnání opatovo a konventu, odebral se do Hroznětína, aby prohlédl statky klášterní. Než někteří závistníci z kraje Chebského, kteří ho nenáviděli za to, že proti jejich nájezdům statků klášterních mužně bránil, jak se dozvěděli, kde jest, jali jej, do Němec zavlekli, uvrhli do žaláře a hladem, žízní, zimou a různým sužováním mořili, aby na něm peněz vymámili. Ale on snášeje všechno trpělivě pro jméno Páně, zůstával pokojný, a mezi sužováním ustavičně se modlil, aby ho Bůh s palmou mučednickou k sobě povolati ráčil. Opat a bratři kláštera tepelského zbaveni jsouce otce a ochránce svého, s bolestí a pláčem nesmírnou částku peněz sehnali a chtěli ji dáti na jeho vykoupení. Než on dychtě pro nejsladšího Ježíše dáti sladký život, volil raději zemříti, než dáti se vykoupiti se škodou nových štěpů svých. Protož pro Boha zapřísáhl opata a bratry a zakázal, aby na vykoupení života jeho ani jediného denáru nevydávali.

Žádal si umříti a dostati se ke Kristu; proto prosil, aby mu nepřekáželi dojíti mučednictví, a takto zasloužilý vojín pro Krále svého bojuje, smrti šel vstříc. I vešel s palmou mučednickou do nebe, aby kraloval s Kristem na věky.

Na zprávu o smrti přeudatného vojína Kristova a vzhledem k řádu vyznavače Hroznaty, oh, jak veliký žal nastal mezi lidmi, jaký nářek zvláště mezi tepelskými. Synové oplakávali otce, bratři bratra, kláštery svého zakladatele - všichni volali úpějíce: „Ó, bohumilý otče Hroznato, kdož býval tebe pokornější, kdo bedlivější, kdo poslušnější? Zdaliž nesnášel jsi protivenství a pronásledování druhdy od opata Jana, kterého's nám za představeného dosadil? A zdaž jsi pozbyl trpělivosti, snášeje od něho příkoří a pohanění? Kdo to kdy slyšel, kdo viděl něco podobného? Ty, zakladatel a bohatý podporovatel klášterů, dědic, pán a ochránce, tak velký příklad trpělivosti jsi nám zanechal! Blahoslavená duše, která jsi zápas slavného boje až k úplnému vítězství přivedla! Je-li smrt cílem všech věcí, větší lásky jsi nemohl míti, než že jsi život svůj dal za Krista, bratry a přátele. Trpělivostí svou jsi přemohl ducha svého, a mohls i bez prolití krve býti mučedníkem, snášeje mužně protivenství. Ty však, aby nic ti nechybělo, jako dobrý pastýř dal jsi život za ovce své."

Tak i jinak projevovali bolest svého srdce, jedním hlasem volajíce: „Pospěšme přinésti tělo přemilého a přeblahoslaveného otce do lůna matčina!" A dali za tělo jeho mnoho peněz, takže vykoupen byl mrtev ten, jenž za živa vykoupen býti nechtěl.

Vytáhnuvše mrtvé tělo z nečistoty žalářní, prohlíželi pozorně při světle a shledali všechny údy neporušené; oděv měl na sobě řeholní, jaký za živa nosil, v bedrách jsa přepásán.

Tělo položeno na vůz a vezeno s uctivostí do kláštera tepelského. Tam slavně uvítáno a po vykonání obvyklých obřadů pohřebních pohřbeno před hlavním oltářem. I došlo pokoje a uctění věčného. Zdá se nám slušno krátce se zmíniti o zázracích ctihodného tohoto otce, tak jak nám v paměti utkvěly z věrohodného podání našich předchůdců. Téže noci, kdy zemřel Pánem byv povolán, zjevil se služebníku svému, jenž železnými pouty sevřen, v žaláři úpěl, v rouchu tak skvělém, že celý žalář nesmírným světlem se rozzářil; podivil se vězeň jasnosti obličeje pána svého. I řekl muž Boží: „Vstaň rychle a jdi k bratřím mým do Teplé a pověz jim, aby nebyli více starostliví o moje vykoupení, že jsem se již odebral z tohoto života vyznávaje Krista; aby tělo mé přenesli odtud do kláštera a církevně pochovali."

Po těchto a těm podobných slovech muže Božího rozvázána jsou jakoby rukou kouzelnou ihned všechna pouta sluhova; i vstal a řekl pánu svému: „Ejhle, učiním, jak jsi mi přikázal. Než kterak vyjdu ze zavřeného žaláře, když všade jsou stráže, které v noci zdi hlídají?" I řekl on: „Ten, který svatému Petru pout zbavenému vyjíti dal bez pohromy, povede tě cestou pokojnou." To pověděv, ztratil se muž Boží.

Služebník se domníval, že má vidění; i přemýšlel, co by měl činiti. Konečně přišed k sobě, poznamenal se svatým křížem a z převysoké věže se spustil oknem dolů. Té chvíle, jakoby nesen na rukou, bez pohromy vyvázl. Děkoval Bohu, že ho vytrhl z trápení a že ho bez pohromy ochránil. Vysvobozen takto z hrozného vězení, vstal rychle služebník a rozběhnuv se, spěchal do kláštera. Tam vypravoval opatovi a sběhnuvším se bratřím po pořádku vše, co se bylo stalo, a kterak zjevením bratra Hroznaty v žaláři byl zbaven pout.

Ještě jiný znamenitý zázrak učinil muž Boží, když již odpočíval v hrobě. Lampy totiž skleněné, olejem naplněné, které visely mezi hlavním oltářem a jeho hrobkou, spadly na zem, a ačkoliv podlaha byla kameny vyložená, nerozbily se.

Kdyby stručnost slíbeného sepsání nebránila, mohli bychom vypravovati a připomínati přemnoho takových věrohodných věcí, aby se věřilo, že v nebi žije ten, jenž na zemi se skví tolika obdivuhodnými zázraky.

Uctívejmež tedy, bratří, výroční památku tohoto ctihodného otce tak, aby následováním jeho stala se nám stálou. Blahoslavme jeho zásluhy, abychom na tomto světě potřebné pomoci nepozbyli a v budoucím okoušeli věčných radostí, k chvále a slávě Pána našeho Ježíše Krista, jenž s Otcem i s Duchem Svatým žije a kraluje na věky věkův. Amen.