Index
Rod
Podle Hroznatovy závěti (1197), která je pokládána za zakládací listinu kláštera Teplá, i podle legendy Vita fratris Hroznatae (1259) pocházel Hroznata z nejvyšších vrstev tehdejší české společnosti. Byl synem Dobroslavy Černínové a knížecího dvořana Sezemy, který padl v bitvě u Loděnice u Berouna 23. ledna 1179. Zde se naskýtá otázka, kdy se Hroznata narodil, zda kolem roku 1160, jak uvádějí starší autoři, či zhruba o pět až deset let později, jak preferují novější výzkumy. Z hlediska biologického by snad bylo reálné uvažovat v časovém rozmezí let 1160 až 1170. Skutečností zůstává, že se Hroznata poprvé vyskytuje listinně doložen roku 1197, nepochybně již v plném mužném věku.
Prvním vyprávěcím (narativním) pramenem, který šířeji pojednává o jeho životě, je až legenda Vita fratris Hroznatae (Život bratra Hroznaty), sepsaná posmrtně, pravděpodobně roku 1259 členem konventu, který byl ještě pamětníkem Hroznatovy osobnosti. Od této legendy se odvíjejí všechny další znalosti o světcově osobnosti a jsou víceméně jejími parafrázemi.
V renesančním a barokním období byl Hroznatův původ odvozován od příbuzenství s vládnoucím rodem Přemyslovců. Jelikož se ale jednalo o zlatou dobu genealogických legend a fikcí, je třeba k těmto údajům přistupovat kriticky (viz např. ursinovská genealogická legenda u Rožmberků ). Hroznatova údajná genealogie našla odraz i v ikonografii, o čemž svědčí Hroznatův znak na soklu sochy sv. Ludmily v kostele v Ledcích u Plzně.
Podle nejnovějších důkladných výzkumů P. Kubína a v konfrontaci s antropologickým výzkumem Hroznatových ostatků E. Vlčkem se však zdá, že barokní autoři měli pravdu. Skutečně lze připustit pravděpodobnou hypotézu o Hroznatově původu z levobočné větve Přemyslovců, opřenou o rodové anatomické znaky, především o fyzickou podobu lebky a vysoký vzrůst. To by i z historického hlediska potvrzovalo jeho skutečně význačné postavení na pražském knížecím dvoře, kde dle dobových zvyklostí byl preferován tzv. nepotismus, příbuzenská protekce. V rozporu s tímto předpokladem není ani poslední zasvěcená stať předního znalce 12. a 13. století Josefa Žemličky.
Místo Hroznatova narození je zřejmě třeba hledat na Litoměřicku, odkud se rozvíjela majetková a politická moc rozrodu Hroznatových předků, konkrétně litoměřického kastelána Blaha. Je vcelku logické, že jeho potomky bohatě obdařený rod expandoval z úrodného Litoměřicka formou kolonizace do méně obydlených částí Čech, Hroznata tedy do drsného podnebí Tepelska, tehdejší strategicky důležité zemské brány, neboť sousední Chebsko bylo tehdy ještě říšským územím (k Čechám připojeno až roku 1322). Přidělení území Tepelska do správy vyžadovalo důvěru pražského dvora, které Hroznata nepochybně plně požíval. Šlo vlastně o historický zápas, který ze sousedních státních celků toto území trvale ovládne. Z toho také vyplývaly pravděpodobně permanentní drobné pohraniční konflikty s chebskou šlechtou, které komplikovaly podmínky Hroznatova založení až do osudového vyvrcholení.
Konrádova Statuta v Sadské z léta 1189 stanovila tedy ještě za Hroznatova života dědičnost pozemkové držby, což umožnilo kontinuitu rodů z hlediska dědičných držav (tím stoupla i potřeba právních aktů zlistiněním feudálního majetku) a od nich se odvíjejících rodových jmen a erbů (znaků).
Teprve se tvořila sociální rozvrstvenost šlechty, která již od sklonku 12. století byla označována jako nižší (družiníci členů panovníkova dvora) a vyšší (členové panovníkova dvora), šlo tedy o zárodky pozdějšího panského a rytířského stavu.
