Index
Hroznata jako světský velmož, jeho sídlo střežící „Zemskou bránu,“ jeho nemovitý majetek (do založení kláštera 1193)
Hroznatova sestra Vojslava byla provdána do Krakova za správce hradu, což ukazuje překvapivou prostorovou mobilitu.
K odevzdání téměř všeho majetku Kristu motivovala Hroznatu smrt jeho syna (nástupce a dědice!), což byl ve 13. století případ např. Kojaty z Mostu, Fridricha z Chmutova anebo Smila ze Střílek.
Po návratu Vojslavy z Polska se oba sourozenci rozhodli založit také kanonii pro premonstrátky, jež by tvořila s Teplou trvalou dvojici. Ženský klášter vznikl v Chotěšově, kam vstoupily Hroznatovy sestry Vojslava a Jitka.
Po úspěšném jednání u papeže Celestina III. odjel Hroznata rovnou domů do Čech, pravděpodobně aby ochránil svou fundaci v nejisté době výměny panovníka.
Hroznata po svém návratu z Říma sondoval, kde se právě nachází král Přemysl, který ještě vládl pohyblivým způsobem, tedy objížděním země a konáním panovnických úkonů přímo na místech potřeby (rozhodnutí, zakládání, soudy apod.). Hroznata byl tedy jedním z představitelů regionální elity, která tak měla podíl na obecných záležitostech, řečeno dnešními slovy, měla politický vliv v nejvyšších sférách státu.
Je vysoce pravděpodobné, že Hroznata i během svého tepelského světského působení v roli ochránce pohraničního území, osciloval mezi svým původním sídlem na dvorci Nová Hora nad Labem, (na místě centra dnešních Litoměřic) , který byl jeho hospodářským zázemím, mezi zmíněnou Teplou a mezi statkem Bubenčí u Prahy, který v tehdejší době zřejmě využíval jako své sídlo při řešení dvorských záležitostí v Praze.
Přitom Hroznata upevňoval své hospodářské postavení na svěřeném Tepelsku a tím i svou moc pro zabezpečení západní hranice státu prostřednictvím rozsazení svých bývalých družiníků (bojovníků) a služebníků (kaplan) v regionu.
K založení tepelského kláštera a k výběru premonstrátského řádu byl Hroznata velmi pravděpodobně inspirován svým spoludvořanem Jiřím z Milevska, který figuruje i ve svědečné řadě Hroznatovy závěti (spolu se Slavkem, zakladatelem cisterciáckého Oseka) a který vedle svého sídla v Milevsku založil kanonii již v 80. letech 12. století.
Jelikož Jiří Milevský pozval premonstrátské kanovníky do svého sídla ještě před výstavbou samotného kláštera, je dosud nezodpovězenou otázkou, zda tomu tak nemohlo být i v případě Hroznaty Tepelského. Jako možné se však naskýtá i řešení opačné, ostatně potvrzené pozdějším Hroznatovým vstupem do řádu, že se tepelský klášter po určité fázi výstavby stal nejen významným ohniskem osídlení krajiny (s pravomocemi hradského centra), ale i významným rezidenčním střediskem samotného fundátora, čemuž by napovídalo i velkolepé stavební pojetí klášterního kostela.
Velkolepostí zakladatelského záměru i jeho provedením se Teplá (spolu s Osekem), jako soukromá fundace, vyrovnala ostatním klášterům přemyslovských zakladatelů, Louce a Velehradu.
Hroznata je také prvním doloženým českým velmožem, který vydal svým jménem listinu. To svědčí o jeho skutečně dvorském povědomí a sebevědomí. Listina, jako doklad a znak vysoké kultury se stala projevem vůle „venkovského šlechtice“ i když byla nejpravděpodobněji zlistiněna v Praze na Hradě vzhledem k reprezentativní svědečné řadě a spolupečetitelům. Nebyl to ovšem šlechtic z venkovské dřevěnice, ale vysoce kultivovaný dvořan s církevním vzděláním přišlý do provincie od pražského dvora. Nicméně jeho iniciativa jako nepanovnické osoby (byť z okruhu panovníkovi nejbližšího) je precedentní. Hroznata v tomto smyslu předběhl svou dobu o celé století, když k listinám zaujal jednoznačně kladný vztah, svědčící o jeho blízkosti církevním kruhům, které byly průkopníky zlistiňování.
Podle Kubínových slov byl Hroznata přijat papežem Celestinem příznivě a po osobní audienci, která byla v té době běžná, vydala 7. srpna papežská kancelář v Lateráně tři důležité listiny, které mimořádně zvyšovaly spirituální ochranu a společenskou prestiž Hroznatovy fundace. To bylo velmi důležité, neboť ochrana geografických hranic jakéhokoli majetku skrze nebeskou Prozřetelnost byla vnímána (i když ne v prvé řadě), jako velmi závažná. Záleželo zde na individualitě narušitele a síle pohnutky k jejímu porušení.
